Článek
Když přišla s prosbou
Dceři jsem vždy pomáhala, dokud jsem mohla. Když za mnou přišla s tím, že by chtěla novou kuchyň, brala jsem to jako další krok v jejím životě. Řekla, že peníze nemá a že banka jí už víc nepůjčí. Měla jsem úspory, původně na klidné stáří. Slíbila mi, že mi částku vrátí, jakmile se trochu zvedne. Nepsaly jsme si žádnou smlouvu, byla to dohoda matky a dcery.
Když kuchyň stála
Kuchyň byla hotová během pár týdnů. Krásná, moderní, přesně podle jejích představ. Byla nadšená a já měla dobrý pocit, že jsem jí pomohla. Občas jsem se zeptala, jak to má s prací a splácením. Vždycky mě uklidnila, že počítá s tím, že mi peníze pošle. Netlačila jsem, nechtěla jsem být ta nepříjemná matka, co řeší každou korunu.
První žádost o vrácení
Po roce jsem se dostala do situace, kdy jsem část peněz potřebovala. Oprava domu a zdravotní výdaje mě donutily se ozvat. Zavolala jsem jí a slušně se zeptala, kdy by mi mohla aspoň část vrátit. Reakce mě zaskočila. Řekla, že jsem jí přece pomohla jako rodina a že rodina si peníze neúčtuje. Prý jsem to věděla od začátku. Připadala jsem si v tu chvíli maličká a zbytečná.
Jak se změnil náš vztah
Snažila jsem se vysvětlit, že jsem mluvila o půjčce. Ona to ale viděla jinak. Od té chvíle byly naše hovory krátké a chladné. Přestala se ozývat, návštěvy ustaly. Cítila jsem se provinile, že jsem se vůbec ozvala, ale zároveň jsem měla pocit, že se se mnou zacházelo jako s bankomatem bez nároku na slovo.
Ticho místo rodinného tepla
Naposledy mi napsala, že peníze mezi námi všechno zhoršily. Že ji mrzí, že to vůbec řeším. Už jsem se nesnažila vysvětlovat, jak jsme se domluvily. Nechtěla slyšet nic dalšího. Zůstalo mezi námi ticho, které se netýkalo jen peněz, ale i vztahu, který jsme měly celý život. Nešlo o kuchyň, ale o to, že jsem přestala být jen někdo, kdo dává, a dovolila si něco chtít. A to se neodpouští tak snadno.
