Hlavní obsah

Rakušané v restauraci pomlouvali Českou kuchyni. Přišla jsem k nim a spustila plynulou němčinou

Foto: Drazen Zigic/Freepik.com

Seděla jsem u stolu a těšila se na oběd. O dva stoly dál se bavila skupina Rakušanů, kteří si z českého jídla otevřeně utahovali. Nejdřív jsem to nechala být, ale pak jsem se rozhodla, že nebudu mlčet.

Článek

Když si myslí, že nerozumím

Němčinu ovládám od dětství. Můj otec pracoval několik let v Rakousku a doma jsme spolu často mluvili německy, abych si jazyk procvičila. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to bude hodit právě v takové chvíli.

Z vedlejšího stolu se ozýval smích. Jeden z mužů ukazoval na svůj talíř s gulášem a říkal, že to prý vypadá jako něco, co by nejedl ani pes. Další se přidali a začali napodobovat český přízvuk. Všichni se dobře bavili. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi zvedá horko. Nešlo o mě, ale o ten posměch vůči něčemu, co považuji za součást našeho domova.

Rozhodnutí

Nechtěla jsem dělat scénu, jenže jak vtipy pokračovaly, už jsem to nedokázala poslouchat. Vstala jsem a došla k jejich stolu. S klidným hlasem jsem se jich zeptala, jestli jim jídlo nechutná. Plynulou němčinou.

Jejich výraz se změnil okamžitě. Jeden z nich zrudl, druhý začal něco koktat. Chvíli bylo ticho. Ten, který se smál nejvíc, se nakonec odvážil odpovědět, že to byl jen nevinný žert. Já jsem se na něj podívala a řekla, že vtipy jsou fajn, ale když člověk přijede do cizí země, měl by mít trochu úcty k tomu, co tam lidé dělají s hrdostí.

Nepříjemné ticho

Stáli tam s pohledem zapíchnutým do talířů. Jeden z nich se pokusil usmát a něco zamumlal, že české porce jsou prý aspoň poctivé. Ostatní nic neřekli. Já jsem se usmála, popřála jim dobrou chuť a vrátila se ke svému stolu.

Když jsem si sedla, cítila jsem, jak se mi konečně uvolnilo tělo. Číšník se na mě nenápadně podíval a uznale přikývl. Nepotřebovala jsem potlesk ani omluvu. Stačilo mi to ticho, které po nich zůstalo.

Malé zadostiučinění

Když jsem odcházela, zahlédla jsem, že si objednali dezert. Domácí koláč s tvarohem. Ten, co se předtím nejvíc posmíval, si všiml, že kolem nich procházím, a nejistě se na mě usmál. Odpověděla jsem stejným pohledem.

Venku jsem se zhluboka nadechla. Ten krátký rozhovor mi připomněl, že jazyk není jen prostředek komunikace. Je to zbraň i štít. A když člověk mluví řečí těch, kdo se povyšují, dokáže je zaskočit víc než jakýkoli křik.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz