Článek
Poslední dobou se stále častěji vrací debata o omezení sociálních sítí pro děti. A pokaždé, když se to téma otevře, objeví se dvě silné reakce. Jedna říká: „Konečně, je to potřeba.“ Druhá: „To je cenzura a zásah do svobody.“
Mám pocit, že ani jedna z těch reakcí nevystihuje podstatu problému.
Nejde o zákaz internetu. Nejde o umlčování názorů. A už vůbec nejde o to, aby stát rozhodoval, co si kdo smí myslet. Jde o prostředí, ve kterém vyrůstají děti, jejichž mozek se teprve vyvíjí. Dnes už víme, že intenzivní používání sociálních sítí souvisí u dospívajících s horší kvalitou spánku, vyšší mírou úzkostí, větší citlivostí na sociální srovnávání nebo se sníženou schopností soustředění. Neznamená to, že každé dítě bude mít problém. Znamená to ale, že prostředí, které je postavené na neustálém hodnocení, lajkování a algoritmickém doporučování co nejvíc „silného“ obsahu, není neutrální.
Sociální sítě nejsou veřejné náměstí. Jsou to komerční platformy, jejichž cílem je udržet naši pozornost co nejdéle. Nekonečné scrollování, automatické přehrávání, notifikace a to všechno není náhoda. Je to design. A ten design je optimalizovaný na čas strávený v aplikaci, protože z toho plyne zisk. Když se tedy bavíme o omezeních pro děti, nebavíme se o cenzuře obsahu. Bavíme se o tom, jestli je v pořádku, aby byl třináctiletý mozek vystaven stejnému algoritmickému tlaku jako dospělý člověk. Stejně jako máme věkové hranice pro alkohol nebo hazard, protože víme, že nezralý organismus reaguje jinak, můžeme mít pravidla i pro digitální prostředí.
Evropská unie už udělala první krok prostřednictvím Digital Services Actu, který ukládá platformám povinnost chránit nezletilé a zakazuje cílenou reklamu na děti. Evropský parlament navíc doporučil jednotnější věkové nastavení napříč členskými státy a například spodní hranici 13 let a povinný režim s rodičovským souhlasem do 16 let. To ukazuje, že téma ochrany dětí není okrajové, ale je součástí širší evropské debaty. Přesto je fér říct, že samotný rámec nestačí, pokud nebude důsledně uplatňován a pokud se nevyřeší otázka skutečného ověřování věku.
Zároveň ale není cílem děti odříznout od digitálního světa. Existují bezpečnější alternativy. Dětské komunikační aplikace s rodičovským dohledem, uzavřené platformy bez anonymních kontaktů, prostředí bez cílené reklamy a bez návykového algoritmického feedu. Digitální svět může být přínosný, pokud je přizpůsoben věku uživatele.
Možná bychom se tedy měli bavit o jasnějším rámci. Například o tom, že do určitého věku by klasické sociální sítě neměly být dostupné vůbec. V dalších letech jen s ověřeným souhlasem rodičů. A pro nezletilé by měl existovat omezený režim bez cílené reklamy a bez nejvíce návykových prvků.
Například:
do 13 let – žádný přístup k běžným sociálním sítím,
13–16 let – přístup pouze s ověřeným souhlasem rodičů,
16–18 let – volnější přístup, ale stále s omezením cílené reklamy a návykových funkcí.
To není cenzura. To je nastavení podmínek podnikání. Svoboda projevu znamená právo vyjádřit názor. Neznamená právo komerční platformy navrhovat prostředí bez ohledu na dopady na vývoj dětí. Stejně jako regulujeme bezpečnost aut nebo kvalitu potravin, můžeme regulovat i digitální prostředí, pokud má prokazatelné dopady na zdraví.
Digitální svět dnes formuje psychiku celé generace. A pokud připustíme, že může mít negativní dopady, pak je přirozené hledat pravidla, která rizika omezí. Ne proto, abychom někomu brali hlas. Ale proto, abychom dali dětem čas dozrát do světa, který je složitější, než se na první pohled zdá.
Nejde o zákaz. Jde o odpovědnost. A otázka zní: „Chceme ji nést jako společnost, nebo ji necháme výhradně na obchodních modelech globálních platforem?“
