Článek
Obyčejná neděle
Bylo to v neděli. Seděli jsme u mě v kuchyni, já, syn a vnučka. Normální návštěva, káva, koláč, povídání.
Vyprávěla jsem o práci. O tom, že mám novou zakázku, že budu šít pro svatební salon, že je to za dobrý peníz. Šedesát pět let a pořád šiju. Pořád mi to jde.
Syn odložil hrnek.
„Mami, ty furt jenom pracuješ.“
„No a?“
„Je ti šedesát pět. Měla bys odpočívat. Užívat si důchod.“
„Já si ho užívám.“
„Tím, že šiješ od rána do večera?“
Podívala jsem se na něj. Na mého syna, čtyřicet dva let, rozvedený, dvě děti, sdílená péče. Práce, kterou mění každé dva roky. Byt, co stojí polovinu jeho výplaty.
„Mám to ráda,“ řekla jsem. „Šiju celý život.“
„To je právě ono. Celý život. A nikdy sis nedala pauzu. Nikdy jsi nebyla na dovolené, nikdy jsi nic nedělala jen tak. Jsi workoholik, mami.“
Workoholik. Syn mě naučil nové slovo.
Měsíc na to přišla zpráva
Dvacátého osmého. Jako každý měsíc.
„Mami, můžeš mi půjčit pět tisíc? Vrátím ti to příští měsíc.“
Nevrátí. Nikdy nevrací. Za poslední rok jsem mu „půjčila“ šedesát tisíc. Nepočítám to jako půjčku. Počítám to jako daň za to, že jsem matka.
Poslala jsem peníze. Hned, bez komentáře. Jako vždycky.
Pak jsem seděla u šicího stroje a přemýšlela. Workoholik. Prý si neumím odpočinout. Prý mi ujíždí život.
A z čeho bych mu ty peníze posílala, kdybych nepracovala? Z důchodu čtrnáct tisíc? Z toho bych zaplatila nájem, energie, jídlo, léky – a zbylo by mi tak akorát na hrob.
Padesát let u stroje doma
Šiju od patnácti. Začala jsem v textilce, pak jsem šila doma, pro lidi, na zakázku. Svatební šaty, kostýmy, opravy. Všechno.
Manžel mi vždycky říkal, že mám zlaté ruce. Že bych měla odpočívat, že dělám moc. Ale taky věděl, že bez těch peněz bychom nevyšli.
Jeho výplata stačila na nájem a jídlo. Moje šití platilo všechno ostatní. Školní výlety, kroužky, oblečení, vánoční dárky. Všechno, co děti chtěly a my si nemohli dovolit.
Nikdy jsem si nestěžovala. Dělala jsem to ráda. Pořád dělám.
Ale nikdy mi nikdo neřekl, že jsem workoholik. To slovo tehdy neexistovalo. Tehdy se tomu říkalo „živit rodinu“.
Pět tisíc každý měsíc
Syn má práci. Vydělává slušně, víc než já celý život. Ale neumí s penězi. Nikdy neuměl.
Nový telefon, když starý ještě funguje. Restaurace třikrát týdně, protože se mu nechce vařit. Předplatné na všechno možné, filmy, hudba, aplikace. Malé částky, které se sčítají.
A na konci měsíce ta zpráva. Mami, můžeš mi půjčit?
Jednou jsem zkusila říct ne. Jednou, před dvěma lety.
„Mami, prosím. Nemám na nájem. Vyhodí mě z bytu.“
Poslala jsem. Co jiného dělat? Nechat syna na ulici?
Od té doby se neptám. Od té doby posílám.
Možná jednou řeknu pravdu
Možná jednou mu to řeknu. Až budu hodně stará. Až nebudu moct šít. Až mi ruce přestanou sloužit.
Řeknu: víš, synu, celý ten čas, cos mi vyčítal práci, jsem pracovala pro tebe. Každá ta zakázka, každý ten šev, každá ta probdělá noc, to bylo pro tebe.
Ne proto, že bych musela. Ale proto, že jsem chtěla. Protože matka to dělá. Protože láska někdy vypadá jako šicí stroj a patnáct tisíc za svatební šaty.
Možná to řeknu. Možná ne.
Zatím šiju. Zatím posílám. Zatím mlčím.
A když mi někdo řekne, že jsem workoholik, usmívám se a říkám: možná jo.
Některé pravdy jsou jen moje. A taky zůstanou.
