Roky jsem se starala o nemocnou tchyni. Když řekla, že všechno zdědí švagrová, rozbrečela jsem se

Když se její zdravotní stav začal horšit, byla jsem jediná, kdo k ní mohl rychle dojít. Partner měl dlouhé směny a ostatní příbuzní to řešili telefonáty. Nejdřív jsem jí jen přinesla nákupy, ale brzy potřebovala pomoc i s běžnými činnostmi. Postupně jsem převzala péči úplně. Vstávala jsem kvůli ní dřív, abych stihla práci i domácnost. Zvykla jsem si na její tempo, na její obavy i na to, že některé úkoly musím udělat třikrát, než měla pocit, že je vše v pořádku.

Trávily jsme spolu tolik času, že jsem znala rytmus jejího dne lépe než svůj. Někdy mě zastavila už ve dveřích se strachem, že zapomněla vypnout sporák, i když nic nevařila. Jindy se usadila v křesle a chtěla, abych jen seděla vedle ní. Někdy mě vůbec nepoznala a ptala se, kde je ta hodná žena, co za ní chodí. Když jsem jí řekla, že jsem to já, usmála se tak vřele, že jsem měla pocit, že to všechno má smysl. Švagrová jezdila dál jen občas. Vždy přivezla něco sladkého, tchyně se rozzářila a já se stáhla, aby mě nikdo nevnímal jako někoho, kdo narušuje jejich idylu.

Jedno odpoledne mě poprosila, ať si sednu blíž. Vypadal jako klidný den, ale ona začala mluvit vážněji než kdy předtím. Řekla mi, že se rozhodla odkázat veškerý majetek švagrové. Dodala, že nechce, aby se rodina po její smrti hádala. V tu chvíli se mi zlomil hlas a slzy se mi draly ven samy. Rozbrečela jsem se před ní, úplně bez obrany. Nešlo o dům ani úspory. Jen jsem čekala, že aspoň uzná, co všechno jsem pro ni dělala, a že to pro ni něco znamenalo.

Když jsem od ní odcházela, připadala jsem si jako někdo, kdo dělal všechno správně, ale stejně zůstal stranou. Péči jsem nepřerušila, jen jsem ji dělala tišeji. Když se mě lidé ptali, proč v sobě nosím takovou únavu, nedokázala jsem to vysvětlit. Dnes už vím, že některé věci děláme s představou, že laskavost se jednou vrátí. Jenže realita si někdy vybere úplně jiný směr a my s tím musíme žít.