Článek
„A vy si fakt nevidíte do peněz?“
Tuhle otázku slýchám pravidelně. Na rodinných srazech, u kávy s kamarádkami, občas i od vlastní mámy. Vždycky odpovídám stejně: Vidíme. Jen si do nich nesaháme.
Když jsme se před lety brali, ani jeden z nás nechtěl společný účet. Já jsem vyrostla v rodině, kde táta dával mámě „na domácnost“ a ona musela každou korunu obhajovat. Pamatuju si, jak jednou přišla domů s novými botami a táta se zeptal, jestli to bylo nutné. Ta scéna se mi vryla do paměti. Slíbila jsem si, že tohle nikdy nechci zažít.
Manžel má zase jiný důvod. Jeho rodiče měli všechno společné – a když se rozváděli, byla z toho válka. Kdo kolik vydělal, kdo kolik utratil, kdo si co zaslouží. Dodnes se o tom nedokážou bavit normálně.
Takže jsme si řekli: zkusíme to jinak.
Jak to vlastně funguje
Máme to jednoduché. Oba pracujeme, oba vyděláváme. Na společné výdaje – hypotéku, energie, jídlo, věci pro děti – přispíváme oba. Ne půl na půl, ale podle příjmu. Když jsem byla na mateřské, přispívala jsem méně. Teď, když manžel změnil práci a má vyšší plat, přispívá víc on. Nikdo to neřeší, nikdo nepočítá.
Zbytek? Ten je náš. Každý může utratit za co chce, bez vysvětlování.
Já si kupuju knihy. Hodně knih.Manžel by nikdy nepochopil, proč potřebuju třetí vydání téhle jedné básně, co už někde mám. A nemusí. Stejně jako já nechápu, proč potřebuje třetí sluchátka, když ty předchozí fungují.
Ale nepotřebujeme si to vysvětlovat. A to je ta svoboda.
„To je ale divné manželství“
Jednou jsme byli na večeři s přáteli. Mladý pár, čerstvě po svatbě, plní ideálů. Když jsme zmínili, že máme oddělené účty, nastalo ticho.
„Ale to je přece jako byste si nevěřili,“ řekla ona.
„Nebo jako byste nebyli opravdová rodina,“ dodal on.
Seděla jsem naproti nim a chvíli jsem přemýšlela, co říct. Pak jsem se zeptala: „A vy jste si slíbili věrnost, ne? Tak proč máte každý svůj telefon? Proč nemáte jeden společný email? Proč nechodíte spolu na záchod?“
Zasmáli se. Ale pochopili.
Oddělené finance neznamená oddělený život. Znamená to jen, že respektujeme, že jsme dva dospělí lidé s vlastními potřebami, chutěmi a občas i bláznovstvími.
Hádky? Skoro žádné
Nemůžu říct, že se nikdy nehádáme. Ale o peníze? Skoro nikdy.
Pamatuju si jedinou vážnější diskuzi. Manžel chtěl koupit nové kolo za padesát tisíc. Řekla jsem, že mi to přijde moc. On řekl, že je to z jeho peněz. Měl pravdu. Koupil ho. A víte co? Jezdí na něm každý víkend a je šťastný. A já jsem ráda, že je šťastný.
Kdybychom měli společný účet, možná bych měla pocit, že mi ty peníze „vzal“. Takhle je to jeho rozhodnutí, jeho radost, jeho zodpovědnost.
A když jsem já chtěla jet sama na týden k moři, protože jsem potřebovala pauzu, nemusela jsem nikoho přesvědčovat. Prostě jsem jela. Z vlastních peněz, s čistým svědomím.
Co říkají ostatní
Moje máma to dodnes nechápe. „Co když se něco stane?“ ptá se. „Co když jeden z vás přijde o práci?“
Tak pomůžeme. Jsme přece manželé. To, že máme oddělené účty, neznamená, že máme oddělená srdce.
Jedna kolegyně mi řekla, že je to sobecké. Že manželství je o sdílení všeho. Odpověděla jsem jí, že sdílíme všechno důležité. Sdílíme děti, domov, plány, sny, postýlku i starosti. Jen si nesdílíme výpisy z účtu.
Nejde o peníze. Jde o důvěru
Lidi si myslí, že oddělené finance znamenají nedůvěru. U nás je to přesně naopak. Věříme si natolik, že nepotřebujeme kontrolu.
Nepotřebuju vědět, kolik manžel utratil za oběd. On nepotřebuje vědět, kolik jsem dala za tu novou kabelku. Víme, že ten druhý není nezodpovědný. Víme, že když bude potřeba, půjdeme do toho spolu.
Možná je to divné. Možná to není pro každého. Ale když se mě někdo zeptá, jestli bych to změnila, odpověď je jasná.
Ne. Takhle nám to funguje. A to je to jediné, co počítá.
