Článek
Práce a ambice
V té firmě jsem byla skoro pět let. Odváděla jsem svou práci pečlivě, spolehlivě a bez větších chyb. Nehonila jsem se za kariérou za každou cenu, ale cítila jsem, že bych si zasloužila posun. Měla jsem výsledky, klienti byli spokojení a kolegové se na mě obraceli, když něco hořelo. Přesto se o povýšení mluvilo pořád jen obecně a nikdy konkrétně se mnou.
Postupně jsem si zvykla, že budu spíš ta neviditelná dříčka. Neříkala jsem si o víc, odmítala jsem kancelářskou politiku a držela si odstup. Šéf byl charismatický, sebevědomý a věděl o sobě, že má moc. Všichni to věděli. Nikdy ke mně nebyl hrubý, spíš přehnaně pozorný. Dlouho jsem si myslela, že si to jen namlouvám.
Rozhovor za zavřenými dveřmi
Když mě pozval do kanceláře, mluvil klidně a věcně. Chválil mou práci, vyjmenovával úspěchy a naznačoval vyšší pozici. V tu chvíli jsem cítila zadostiučinění. Pak se tón změnil. Ne dramaticky, spíš nenápadně. Začal mluvit o tom, že u vyšších pozic je důležitá důvěra, osobní vazba a že se rád s klíčovými lidmi vídá i mimo práci.
Řekl to tak jemně, že to neznělo jako nátlak. Spíš jako návrh. Jako něco samozřejmého, co jiní prý chápou. Nabídl mi večeři, víkendový výlet, čas spolu. Neřekl nic sprostého ani přímo zakázaného. Přesto jsem přesně věděla, co tím myslí.
Vnitřní boj
Seděla jsem tam a měla pocit, že se mi stáhl žaludek. V hlavě se mi přetahovaly dvě části. Jedna křičela, že takhle to být nemá. Druhá mi připomínala hypotéku, únavu z neustálého dokazování se a strach, že už se podobná šance nemusí opakovat. Nešlo o romantiku. Šlo o moc a výměnu, která mi byla nepříjemná, ale srozumitelná.
Nepřišla jsem si zaskočená, spíš zklamaná. Z instituce, které jsem věřila. Z toho, že ničím nevybočuji a zároveň musím platit cenu. Neptala jsem se na detaily. Věděla jsem, že čím víc se budu ptát, tím hůř se mi bude souhlasit.
Rozhodnutí
Souhlasila jsem. Nevyslovila jsem to jako nadšení, spíš jako tiché přikývnutí. V tu chvíli se šéf usmál, jako by tím bylo vše vyřešeno. Rozhovor rychle skončil a já odešla s pocitem, že jsem něco překročila, aniž bych to dokázala pojmenovat.
