Článek
Dlouhá léta v jedné firmě
Ve firmě jsem byla přes deset let. Neříkám, že to byla rodina, takové řeči nemám ráda, ale byli jsme sehraní. Mladí přicházeli a odcházeli, starší drželi provoz. Každý věděl, koho se zeptat, když nefunguje systém, kdo umí uklidnit zákazníka, kdo si poradí, když se něco pokazí v poslední chvíli.
Firma si na zkušenosti vždycky hrála. Na webu měla fotky usměvavých lidí a větu o stabilitě. Dokonce zavedla balíček výhod pro zaměstnance v předdůchodovém věku. Pár dní volna navíc, příspěvek na rehabilitace, možnost kratšího úvazku bez trestu. Nebylo to nic přehnaného, ale dávalo to pocit, že se s námi počítá.
Porada, která všechno změnila
Jedno pondělí nás svolali do zasedačky. Šéf přišel s finanční ředitelkou a pustili prezentaci o úsporách. Všechno to bylo plné grafů a slov o efektivitě. Pak přišla věta, která nás praštila do obličeje. Benefity pro starší se ruší, protože prý vytvářejí nerovnost. Prý má každý mít stejné podmínky.
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval kolega, který je ve firmě ještě déle než já, a zeptal se, jestli to znamená, že se ruší i možnost kratšího úvazku. Šéf řekl, že ano, protože to prý komplikuje plánování. Další se zeptal na volno navíc. To také. Příspěvek na rehabilitace také.
Jak to šéf vysvětloval
Šéf mluvil o tom, že musíme být moderní a pružní. Že firma potřebuje investovat do budoucnosti. V překladu to znělo, že budoucnost jsou mladší lidé a my jsme náklad. Nepoužil ta slova, ale viselo to ve vzduchu. Dodal, že kdo chce, může si vzít neplacené volno. To bylo skoro urážlivé.
Já jsem seděla a přemýšlela, jestli má smysl něco říkat. Nešlo jen o peníze. Šlo o signál. Když vám vezmou něco, co vzniklo právě proto, že už tělo není jako ve dvaceti, říkají tím, že na vašem zdraví a tempu nezáleží. Že máte máknout stejně, nebo odejít.
Reakce v kanceláři
Po poradě se atmosféra změnila. Lidé, kteří obvykle vtipkovali, byli zticha. V kuchyňce se šeptalo. Někdo říkal, že to přejde. Jiný, že už to je poslední kapka. V průběhu týdne jsem slyšela, jak si několik zkušených kolegů domlouvá schůzky jinde. Někteří měli naspořeno, jiní šli na jiné místo, kde jim nabídli klidnější režim.
Já jsem váhala. Nejsem typ, který odchází impulsivně. Mám ráda jistotu. Jenže pak mi došlo, že jistota je jen slovo, když se vedení rozhodne, že jste nepotřební. Začala jsem si posílat životopis a ptát se známých.
Když začaly odchody
První odešel člověk z logistiky, který měl v hlavě celý sklad. Pak odešla kolegyně z účtárny, která uměla vyřešit chyby v systému během pěti minut. Do měsíce dala výpověď polovina lidí, kteří drželi provoz. Šéf se tvářil, že to zvládneme, že se najdou náhrady. Jenže náhrady nebyly. Ne v takové rychlosti.
Noví lidé se sice hlásili, ale potřebovali zaškolení. A zaškolovat je měli ti, kteří odcházeli. To už nebyla motivace. Navíc mladší kolegové najednou viděli, jak se firma chová ke starším. A došlo jim, že jednou to může čekat i je. Takže se začali dívat po jiných možnostech taky.
Firma se začala hroutit
Chyby v objednávkách byly častější. Zákazníci si stěžovali, že nikdo nezvedá telefon. Projekty se protahovaly, protože chyběl někdo, kdo by věci propojil. Šéf se snažil hasit požáry, svolával krizové porady, tlačil na přesčasy. Jenže přesčasy dělali hlavně ti, kteří už byli unavení a právě jim vzal výhody.
Jedno odpoledne přišla zpráva, že ztrácíme velkého zákazníka. Důvod byl jednoduchý. Neplníme termíny. V tu chvíli se vedení začalo chovat jinak. Najednou se mluvilo o tom, že se benefity možná vrátí v jiné formě. Jenže to už bylo pozdě. Důvěra se nedá přepnout zpátky jedním emailem.
Moje rozhodnutí
Dostala jsem nabídku z menší firmy. Nebyla to žádná pohádka, ale nabízeli mi možnost pracovat čtyři dny v týdnu a měli respekt k tomu, že zkušenost je výhoda, ne přítěž. Dala jsem výpověď. Šéf si mě zavolal a ptal se, jestli mi může něco nabídnout. Řekla jsem mu, že nejde o peníze. Že šlo o to, jak se rozhodl mluvit o lidech, kteří mu roky drželi záda.
