Článek
Nepříjemné setkání
Seděla jsem u okna, poslouchala hudbu a přemýšlela, jestli si po práci zajdu na zmrzlinu. Autobus byl poloprázdný, většina lidí působila ospale. V tu chvíli přistoupil starší muž s holí. Posadil se naproti mně a začal si mě zkoumavě prohlížet. Nejdřív jsem to ignorovala, ale pak se ozval: „Tohle vám přijde vhodné oblečení na veřejnost?“ Vytáhla jsem sluchátka a nechápavě se na něj podívala. Myslela jsem, že se spletl, ale pokračoval dál. Mluvil o tom, jak dnešní mládež ztratila stud, že se prý oblékáme jako ženy z ulice a že by se za nás měly naše matky stydět.
Byla jsem zaskočená. Nešlo o běžné rýpnutí, ale o otevřený útok. Všichni v autobuse ztichli a já cítila, jak mi rudne obličej. Měla jsem chuť mu něco říct, ale slova se mi zasekla v krku. Jen jsem tiše odpověděla, že je vedro a že nikomu neubližuji. To ho ale ještě víc rozčílilo. Začal gestikulovat holí a mluvit o úpadku společnosti.
Nečekaná podpora
Najednou se ze zadní části autobusu ozval ženský hlas. „Tati, nech ji být.“ Všichni se otočili. Stála tam žena kolem čtyřicítky, držela v ruce tašku s nákupem a dívala se přímo na něj. „To je tvoje dcera?“ zeptal se někdo vedle mě polohlasem. Žena pomalu přišla k nám a pokračovala klidně, ale důrazně: „Nejsi na vesnickém plese před padesáti lety. Ona má právo se obléct, jak chce. Nikomu tím neubližuje.“
Muž zůstal zaraženě mlčet. Vypadalo to, že neví, jak reagovat. Ostatní cestující se tvářili, že poslouchají, ale zároveň dělali, že tam nejsou. Dcera si sedla vedle něj a potichu mu něco řekla. Viděla jsem, jak se mu zaleskly oči, a na okamžik vypadal úplně ztraceně.
Cesta, která změnila atmosféru
Zbytek cesty proběhl v naprostém tichu. Nikdo už nic neříkal. Jen jsem slyšela tiché šustění stránek novin, které někdo otevřel pár sedaček dál. Muž přestal koukat mým směrem a díval se z okna. Když jsme dojeli na zastávku, jeho dcera se na mě omluvila. Řekla, že se za něj omlouvá, že je občas prudký a neumí přijmout, že se svět změnil. Usmála jsem se a řekla, že to chápu.
Když vystupovali, lehce se zastavil a podíval se na mě. Nebyl v tom už hněv, spíš rozpaky. Možná se v duchu zastyděl, možná jen nevěděl, co říct.
