Článek
Cesta od doktorky
Bylo úterý, tři odpoledne. Vracela jsem se s Tomáškem od doktorky. Osm měsíců, první zuby, probdělé noci. Byla jsem vyřízená.
Tramvaj přijela plná. Stála jsem na zastávce s kočárkem a věděla, že to bude boj. Vždycky je to boj. Lidi se tváří, že nevidí. Že ten kočárek tam prostě není. Že ta unavená ženská se nějak protlačí sama.
Dveře se otevřely. Zvedla jsem přední kola, snažila se vtlačit kočárek dovnitř. Tomášek začal brečet. Kabelka mi sklouzla z ramene. Klasika.
A pak se objevily ruce. Staré ruce, vrásčité, s hnědými skvrnami. Chytily kočárek zezadu a pomohly mi ho zvednout.
Otočila jsem se. Stál tam pán, sedmdesát možná, možná víc. Šedé vlasy, hnědý kabát, brýle na nose. Usmíval se.
„Tak, a jsme uvnitř,“ řekl.
Deset minut jízdy
Stáli jsme vedle sebe. On se držel tyče, já kočárku. Tomášek se uklidnil, díval se na toho pána velkýma očima.
„Hezký kluk,“ řekl. „Kolik mu je?“
„Osm měsíců.“
„To je nejlepší věk. Ještě nikam neutíká.“
Zasmála jsem se. Poprvé za celý den.
Jeli jsme. Mluvili jsme o ničem, o počasí, o tom, že tramvaje jsou čím dál plnější, o tom, že lidi jsou čím dál horší. Normální řeči.
Pak oznámili moji zastávku.
„Počkejte, pomůžu vám dolů,“ řekl.
Pomohl. Zase ty ruce, zase ta jistota. Kočárek byl na chodníku dřív, než jsem stihla protestovat.
„Děkuju,“ řekla jsem. „Mockrát děkuju.“
Chtěl nastoupit zpátky. Dveře se začaly zavírat.
„Počkejte!“ vyhrkla jsem. Nevím proč. Prostě jsem to řekla. „Můžu vám nějak pomoct? Oplatit to?“
Zastavil se. Dveře se zavřely za jeho zády. Tramvaj odjela.
„To nic není,“ řekl. „Normální slušnost.“
„Já vím. Ale… já dělám úklidy. Mohla bych vám uklidit byt. Zdarma. Jako poděkování.“
Ta chvíle
Stáli jsme na zastávce a dívali se na sebe. Cizí lidé. On starý pán v hnědém kabátě, já unavená máma s kočárkem a padající kabelkou.
Čekala jsem, že řekne ne. Že mávne rukou a půjde. Že mu to bude trapné.
Místo toho řekl: „A vy byste to opravdu udělala?“
„Jo.“
„Proč?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Proč? Protože mi pomohl? Protože vypadal sám? Protože jsem unavená a někdo byl na mě hodný a já nevěděla, jak jinak reagovat?
„Protože mi to přijde správný,“ řekla jsem nakonec.
Chvíli mlčel. Pak vytáhl z kapsy tužku a starý lístek od autobusu. Napsal adresu.
„Jestli myslíte vážně, tak bydlím tady. Ale opravdu to nemusíte.“
Vzala jsem ten lístek. Adresa tři ulice od nás.
„Přijdu v sobotu,“ řekla jsem. „Pokud to jde.“
Přikývl. Pak se otočil a šel. Neotočil se.
Sobota
Přišla jsem v deset. Manžel zůstal s Tomáškem. Měla jsem tři hodiny.
Zazvonil jsem. Otevřel hned. Čekal mě.
Byt byl malý. Dva pokoje, kuchyň, koupelna. Staré věci, staré fotky na zdi. Všude vůně uzavřeného prostoru.
„Žena mi umřela před třemi lety,“ řekl, jako by četl moje myšlenky. „Od té doby to tu trochu…“
Nedomluvil. Nemusel.
„Já to dám do pořádku,“ řekla jsem.
Sedl si do křesla a díval se, jak pracuju. Nevěděla jsem, jestli mu to není nepříjemné. Cizí ženská, co mu prohrabává byt.
Ale nepřišlo mi to divné. Přišlo mi to správné. Jako bych tam měla být.
Tři hodiny
Umyla jsem okna. Vytřela podlahy. Vyčistila koupelnu, která to potřebovala. Utřela prach z fotek na zdi, on a žena, mladí, usměvaví. Pak starší. Pak jen on.
Mezitím mluvil. O ženě, o tom, jak se poznali. O synovi, co bydlí v Kanadě a volá jednou za měsíc. O tom, jak je dlouhá zima, když je člověk sám.
Poslouchala jsem a uklízela. Někdy to tak stačí. Někdy člověk nepotřebuje odpovědi. Jen uši.
Když jsem skončila, stál v kuchyni a díval se z okna.
„Je to tu jako za Marie,“ řekl. „Ona to měla vždycky takhle čisté.“
Nevěděla jsem, co říct. Tak jsem nic neřekla.
U dveří
Loučili jsme se v chodbě. Chtěl mi dát peníze. Odmítla jsem.
„Tak aspoň tohle,“ řekl a podal mi sklenici zavařeniny. „Marmelála. Ještě Marie dělala. Je stará, ale dobrá.“
Vzala jsem ji. Tři roky stará marmeláda od mrtvé ženy.
„Děkuju,“ řekla jsem.
„To já děkuju. Za všechno.“
Myslel úklid. Ale možná i něco jiného. Možná ty tři hodiny, kdy nebyl sám. Možná ten hlas v bytě, který tam tři roky chyběl.
