Článek
Čekání bez nálady
Fronta byla dlouhá už ode dveří. Typický dopolední Chaos. Lidi nervózní, většina chtěla mít hotovo co nejdřív. Přede mnou postarší pán řešil balík, za mnou mladý kluk s mobilem v ruce. Postavila jsem se a smířila se s tím, že tam chvíli postojím.
Zhruba v polovině fronty stála starší paní. Drobná, opřená o hůl, trpělivá. Nevypadala, že by se chtěla cpát dopředu nebo si stěžovat. Stála tam stejně jako my ostatní.
Věta, která změnila atmosféru
Najednou se ozvalo z přepážky jasným hlasem, že senioři mají přednost a ať ji pustíme dopředu. Ta věta zazněla nahlas, bez vysvětlování, bez otázky. Prostě konstatování.
Všechno ztichlo. Lidi se začali rozhlížet, někdo se uchechtl, někdo protočil oči. Stará paní se zarazila a vypadala spíš vyděšeně než vděčně. Neudělala ani krok. Bylo vidět, že netuší, co má dělat.
Pohledy místo slov
Nikdo se neozval. Jen pohledy. Některé souhlasné, jiné podrážděné. Žena před seniorkou si nespokojeně povzdechla, ale ustoupila. Starší paní se omluvně usmála, několikrát zopakovala, že klidně počká. Pracovnice z přepážky ale trvala na svém.
Nakonec seniorka pomalu vyšla z řady. Ne vítězně, spíš opatrně. Jako by se bála, že dělá něco špatně. Celá ta scéna byla nepříjemná nejen pro ni, ale i pro nás kolem.
Když rychlost není výhra
Vyřízení trvalo pár minut. Mezitím fronta stála a atmosféra byla těžká. Lidi už zase koukali do telefonů, ale bylo znát, že se něco pokazilo. Ne technicky, lidsky.
Když seniorka odcházela, nikdo se na ni ani nepodíval. Ne proto, že by ji odsuzoval, ale protože to celé bylo trapné. Ona si o přednost neřekla. Někdo jiný ji do té role postavil.
Obraz, který se mi vrací
Když jsem se konečně dostala na řadu já, už jsem spěchala ven. Nechtěla jsem tam stát o vteřinu déle. Cestou domů jsem si uvědomila, že mi nevadilo čekání ani zdržení. Vadil mi způsob.
Jedna hlasitá věta rozdělila lidi ve frontě na my a oni, na staré a ostatní. Bez citu, bez empatie. A právě proto si nepamatuju, co jsem si ten den na poště vyřizovala. Pamatuju si jen drobnou paní s holí, která tam stála tiše a raději by počkala, než aby byla za každým v sále označena jedním slovem.
