Článek
Nepřiměřená reakce
Bylo sobotní dopoledne a obchod byl plný lidí. Moje dcera stála u stojanu s čokoládami a vybírala, kterou si koupí. Starší paní za námi s vozíkem ztratila trpělivost a vyštěkla na ni: „No tak, pohněte se, slečno, nejste tu sama!“ Dcera se lekla a ustoupila. Chtěla jsem situaci vyřešit klidně, ale seniorka nepřestala. „Dnešní děti nemají žádnou úctu, rodiče je neumí vychovat,“ dodala hlasem, který slyšela půlka uličky.
V tu chvíli jsem ucítila, jak mi stoupá tlak. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem cítila vztek, že někdo napadá mé dítě kvůli maličkosti.
Když přeteče trpělivost
Otočila jsem se k ní a slušně jí řekla, že dcera se jen rozhodovala a že jsme nikoho neomezily. Místo odpovědi jsem slyšela jen pohrdavé odfrknutí a něco o „mladých, co si myslí, že jim patří svět“. Dcera měla sklopené oči a tvářila se, že by se nejraději vypařila.
V tu chvíli jsem se zhluboka nadechla a klidně pronesla: „Pracuju v domě pro seniory. Každý den pečuji o lidi vašeho věku a vím, že se většina z nich chová s úctou a vlídností. Ale vy jim teď zrovna moc dobré jméno neděláte.“
Ticho a rozpaky
Paní zůstala zaraženě stát. Chvíli jen zírala, pak zrudla a začala něco koktat o tom, že byla unavená. „Neměla jsem být tak ostrá,“ řekla tiše. Kolemjdoucí, kteří před chvílí sledovali scénu, se rozutekli. Vzduch v uličce se najednou zklidnil.
Dcera mě chytla za ruku a s úlevou se usmála. Nakonec jsme čokoládu vzaly a šly k pokladně. Seniorka mezitím zůstala stát u regálu, jako by nevěděla, co dál.
Nečekaný obrat
U pokladny jsem zahlédla, jak se k nám znovu přiblížila. Řekla jen: „Promiňte. Někdy člověk zapomene, že děti jsou jen děti.“ Její hlas byl najednou tichý a úplně jiný než předtím. Poděkovala jsem jí a v duchu doufala, že si to zapamatuje.
Co zůstalo po setkání
Když jsme vyšly z obchodu, dcera se mě zeptala, jestli s takovými lidmi pracuju často. Řekla jsem jí, že většina seniorů, o které se starám, by se nikdy takhle nechovala. Že tahle paní byla spíš výjimka, ne pravidlo.
Večer jsem o tom přemýšlela. Možná si ta žena nese něco těžkého, možná jen zapomněla, že slušnost je obousměrná. Ale ten moment, kdy ztichla, když slyšela, kde pracuju, mi připomněl, že někdy stačí jen málo, aby si člověk uvědomil, jak vypadá z druhé strany.
