Článek
Večeře, která měla být příjemná
S kamarádkou jsme si chtěly udělat radost po náročném týdnu, a tak jsme zašly do restaurace, kam občas chodíme. Dlouho jsme se neviděly, takže jsme si povídaly, objednaly víno a daly si něco dobrého k jídlu. Atmosféra byla zpočátku fajn, i když už během večera jsem měla pocit, že obsluha není úplně v náladě. Servírka byla odměřená, ne zrovna příjemná, ale říkaly jsme si, že každý má někdy horší den.
Účet a dýško
Když přišel čas zaplatit, nechaly jsme na stole částku plus malé dýško. Jídlo bylo v pořádku, ale nijak nás neohromilo a ani přístup servírky nás nenadchnul. Většinou nechávám víc, když mám pocit, že si to obsluha zaslouží. Tentokrát jsem to ale cítila jinak. Nebylo to o šetření, spíš o principu.
Nečekaná reakce
Jenže jakmile jsme vstaly od stolu, servírka přišla zpátky a nahlas řekla: „S takovým dýškem se sem už ani nevracejte.“ Chvíli jsem na ni zírala, jestli to myslí vážně. Kamarádka úplně ztuhla a kolem nás se na okamžik zastavil ruch celé restaurace. Bylo mi trapně, jako bychom udělaly něco špatného, ale zároveň mě to naštvalo.
Pocit nespravedlnosti
Dýško je podle mě dobrovolné. Nikde není psané, kolik musí člověk nechat, a už vůbec by se kvůli tomu neměl cítit zostuzený. Připadalo mi, že servírka překročila hranici, která se prostě nepřekračuje. Byla to chvíle, kdy jsem se musela krotit, abych jí něco neřekla nazpátek. Místo toho jsme se s kamarádkou raději rychle sebraly a odešly.
Dojem, který zůstal
Cestou domů jsme obě mlčely. Až venku jsme se shodly, že už tam nikdy nepůjdeme. Zážitek z večera, který měl být příjemný, se změnil v trapnou scénu, na kterou jen tak nezapomenu. Ačkoliv jsem v té chvíli nic neodpověděla, v hlavě se mi pořád honilo, že by se slušný číšník nebo servírka nikdy takhle nechovali.
Neplánované poučení
Nejde o těch pár korun navíc, ale o samotný přístup. Kdyby se chovala normálně, ani by mě nenapadlo řešit, kolik dám. Jenže tím, jak vyjela, mě definitivně přesvědčila, že naše poslední návštěva tam byla opravdu poslední.
