Článek
Nevinný oběd
Byl obyčejný den. Chtěla jsem si na chvíli odpočinout od počítače, a tak jsem zašla do malé restaurace nedaleko práce. Objednala jsem si menu, sedla si k oknu a užívala si klid. Všechno probíhalo normálně, jídlo bylo dobré, obsluha vypadala trochu podrážděně, ale to jsem neřešila.
Když jsem dojedla a požádala o účet, sáhla jsem do peněženky. Účet dělal něco málo přes sto korun, jenže já měla jen dvě dvoustovky. Automaticky jsem začala hledat drobné, ale nenašla jsem žádné.
Nepříjemná poznámka
Podala jsem jí bankovku a řekla, že nemám drobné na dýško, že to doplním příště. Podívala se na mě s úšklebkem a pronesla: „Jo jasně, to říká každej.“ Řekla to nahlas, aby to slyšeli i lidé od vedlejšího stolu. Někteří se po nás otočili.
Zůstala jsem zaskočená. Nebyla jsem z těch, kdo by si jídlo nechali zaplatit jinými, nebo kdo by se vymlouval. Cítila jsem se trapně, i když jsem k tomu neměla důvod.
Obrat v situaci
V peněžence jsem měla ještě jednu dvoustovku, kterou jsem si chtěla nechat na odpolední nákup. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem ji vytáhla a položila na stůl vedle účtenky. „Tak snad to dneska stačí,“ řekla jsem klidně.
Servírka na chvíli ztuhla, oči jí sklouzly k bankovce a pak se podívala zpátky na mě. Zrudla až po uši a jen tiše řekla děkuju. Nebyl to sarkasmus ani pokus o omluvu. Spíš upřímné zahanbení.
Ticho po její straně
Když jsem odcházela, cítila jsem zvláštní klid. Ne proto, že bych chtěla někoho pokořit, ale proto, že jsem zůstala nad věcí. Venku jsem se ještě ohlédla. Viděla jsem ji, jak se dívá na stůl a přejíždí prstem po bankovce.
Od té doby do té restaurace občas zajdu znovu. Když mě obsluhuje, je zdvořilá a tichá. Nikdy jsme o tom incidentu nemluvily, ale pokaždé, když se na sebe podíváme, mám pocit, že si obě pamatujeme, že někdy stačí pár vteřin, aby člověk pochopil, jak snadno může přejít hranici mezi ironií a ostudou.
