Článek
Bolest, která nepočká do rána
Bylo krátce po jedenácté večer, když jsem pochopila, že tenhle stav prostě doma nepřečkám. Celý den mě trápily silné bolesti břicha, které postupně sílily. Říkala jsem si, že to přejde, že jsem asi něco špatného snědla, že nemám být hysterka. Jenže kolem desáté se bolest změnila v něco, co jsem dosud nezažila. Nemohla jsem se narovnat, každý pohyb byl utrpení.
Manžel mě odvezl na nejbližší pohotovost. Cesta autem byla pekelná, každá nerovnost na silnici se mi otiskla do těla jako rána pěstí. Když jsme konečně zaparkovali, sotva jsem dokázala dojít ke vchodu. Opírala jsem se o zeď a modlila se, aby mě někdo rychle vzal.
První setkání s noční směnou
V čekárně sedělo pár lidí. Jeden starší pán, nějaká maminka s dítětem, které kašlalo. Já jsem se doplazila k okénku, kde seděla sestra. Byla to žena středního věku, krátké vlasy, unavený výraz. Chápala jsem, že noční směny jsou náročné. Sama pracuju v kanceláři a vím, jaké to je, když člověk padá únavou.
Snažila jsem se slušně vysvětlit, co mě trápí. Že mám silné bolesti břicha, že to začalo ráno a teď je to nesnesitelné. Že se bojím, jestli to není slepé střevo nebo něco vážného. Sestra se na mě podívala a bez jakékoliv empatie prohodila, ať si sednu a počkám. Dobře, řekla jsem si, to je normální postup.
Sedla jsem si a čekala. Bolest nepřestávala. Občas jsem se musela předklonit, protože jinak to nešlo vydržet. Po půl hodině jsem se odvážila znovu přijít k okénku a zeptat se, jak dlouho ještě budu čekat. A tady to přišlo.
Věta, která mě dostala na kolena
Sestra se na mě podívala a řekla něco, na co do smrti nezapomenu. Zeptala se mě, jestli jsem hluchá, že mi přece řekla, ať čekám. A pak dodala, že tady nejsem jediná a že ona není můj osobní sluha.
Stála jsem tam jak opařená. Nevěděla jsem, co říct. Čekala jsem spoustu věcí, třeba že mi řekne, že je přede mnou hodně lidí, že musím být trpělivá. Ale tohle? Takhle se mnou ještě nikdy nikdo nemluvil. Ani zedníci, co nám předloni dělali koupelnu a byli pověstní svým slovníkem, by si tohle nedovolili.
Vrátila jsem se na židli a začala tiše plakat. Ne jenom kvůli bolesti, ale hlavně kvůli ponížení. Přišla jsem sem, protože mi bylo zle, protože jsem potřebovala pomoc. A místo alespoň základní lidskosti jsem dostala takovou facku.
Manžel to nevydržel
Můj muž, který čekal venku v autě, se po nějaké době přišel podívat, jak na tom jsem. Když mě viděl plakat a já mu řekla, co se stalo, chtěl okamžitě jít za tou sestrou. Zastavila jsem ho. Nechtěla jsem dělat scény, nechtěla jsem problémy. Chtěla jsem jenom, aby mě někdo vyšetřil a aby ta bolest přestala.
Nakonec jsme čekali skoro dvě hodiny. Za tu dobu prošlo okénkem několik lidí a já jsem sledovala, jak se ta sestra chová k ostatním. Nebyla jsem jediná, komu něco odsekla. Jedna starší paní, která špatně slyšela a prosila o zopakování informace, dostala podobnou odpověď. Bylo mi z toho fyzicky špatně a nemyslím tím tu bolest břicha.
Doktor byl úplně jiný člověk
Když mě konečně zavolali do ordinace, doktor byl naprosto v pořádku. Profesionální, klidný, empatický. Vyšetřil mě důkladně, poslal na ultrazvuk a zjistilo se, že mám zanícený žlučník. Dostal jsem léky, doporučení a termín na další vyšetření. Nic dramatického, ale něco, co potřebovalo lékařskou pozornost.
Při odchodu jsem se na tu sestru ani nepodívala. Neměla jsem sílu. Manžel mi venku řekl, že bych měla podat stížnost. Měl pravdu. Ale v tu chvíli jsem byla tak vyčerpaná, že jsem chtěla jenom domů do postele.
Stížnost jsem nakonec podala
Trvalo mi týden, než jsem se k tomu odhodlala. Napsala jsem vedení nemocnice dopis, kde jsem popsala přesně to, co se stalo. Bez přehánění, bez emocí, prostě fakta. Dostala jsem odpověď, že se mou stížností budou zabývat. Jestli to k něčemu bylo, nevím. Ale potřebovala jsem to udělat. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm dalším lidem, kteří tam přijdou a zaslouží si alespoň základní úctu.
Zdravotníci si zaslouží respekt, ale i pacienti
Vím, že práce ve zdravotnictví je extrémně náročná. Vím, že sestry jsou přetížené, špatně placené a musí denně čelit věcem, které by většina z nás neunesla. Mám pro ně obrovský respekt. Ale tohle není omluva pro to, aby člověk ponižoval pacienty, kteří přijdou s bolestí a strachem. Slušnost by měla být základ a měla by fungovat na obou stranách.
