Článek
Ranní plán
Ráno jsem vyrazila jen s jedním cílem. Nechat si potvrdit formulář a zase běžet dál. Pobočka byla jako obvykle plná lidí, kteří čekali, až se jejich číslo rozsvítí na displeji. Seděla jsem tam a přemýšlela, co budu dělat odpoledne, protože jsem nepochybovala, že celá návštěva bude rutinní.
Když mě úřednice zavolala, posadila jsem se a poslala jí dokument přes přepážku. Chvíli psala do počítače, pak se mě zeptala na pár obecných údajů. Všechno šlo hladce, až jsem si říkala, že možná nakonec stihnu i ten nákup. Jenže najednou se zastavila, vrátila se zpět v systému a chvíli si něco pročítala. Vypadalo to, jako by se jí něco nezdálo.
Jedna nevinná věta, která mi změnila náladu
Podívala se na mě a úplně nenuceně řekla, že podle záznamů mám už několik let nárok na různé příspěvky, o které jsem si nikdy nepožádala. Řekla to tónem, jako by šlo o naprosto běžnou informaci, kterou by člověk měl znát. Jenže já o ničem nevěděla. Celou dobu jsem si myslela, že kdyby mi něco náleželo, někdo by mi to řekl.
Začala mi vyjmenovávat jednotlivé příspěvky. Ne jeden nebo dva, ale několik. Například příspěvek na dentální hygienu, který jsem nikdy nečerpala. Příspěvek na očkování proti klíšťové encefalitidě, který se dá uplatnit každý rok. Příspěvek na brýle a optické pomůcky. Příspěvek na rehabilitace, který by se mi hodil po zranění zad. A dokonce zpětný příspěvek na pohybové aktivity, o kterých jsem vůbec netušila, že spadají do programu prevence.
Seděla jsem tam a cítila směs překvapení a trochu i trapnosti. Celé roky jsem si vše platila sama a vůbec mě nenapadlo, že bych se mohla na něco poptat. Automaticky jsem předpokládala, že kdyby pojišťovna chtěla, abych ty příspěvky využívala, nějak by mi to sdělila. Realita byla jiná.
Zjištění, které mi převrátilo představu o vlastních nárocích
Úřednice mi vytiskla přehled s možnostmi, které se mě týkají. Ukázala mi, že některé příspěvky lze uplatnit i zpětně, stačí doložit potvrzení. Pro jiné je potřeba podat krátkou žádost, nic složitého. U ničeho z toho jsem nepotřebovala žádného specialistu, jen základní doklad nebo účtenku, kterou bych si v běžném životě ani neschovávala.
Myšlenky cestou z pobočky
Když jsem vyšla ven, držela jsem v ruce papír, kvůli kterému jsem přišla, a k tomu několik stránek s přehledem příspěvků, které se mě týkaly už dávno. Cestou domů jsem si uvědomila, že občas člověk neselže v tom, že by byl nezodpovědný, ale spíš v tom, že se spoléhá, že systém mu všechno sám připomene. Nepřipomene. A někdy stačí jedna náhodná věta od úřednice, aby člověk zjistil, že měl roky otevřené dveře, do kterých nikdy nevešel.
