Článek
Den, kdy jsem ztratila jistotu
Ještě pár týdnů předtím jsem měla stabilní příjem, plánovala dovolenou a žila docela klidně. Když mi vedoucí oznámil, že se ruší moje místo, nevěděla jsem, jestli se mám rozplakat, nebo smát. Prý to „není osobní“, ale stejně to zabolelo. Doma jsem si sedla ke stolu, spočítala úspory a došlo mi, že bez podpory dlouho nevydržím.
První krok do neznáma
Na úřad jsem šla s představou, že mě čeká pár papírů a krátký rozhovor. Sedla jsem si do čekárny, kde bylo ticho přerušované jen kašláním a pípáním čísel. Každý tam vypadal unaveně, trochu zlomeně. Cítila jsem, že se stávám součástí toho zvláštního klubu lidí, kteří ztratili kontrolu nad svým životem.
Úřední realita
Když jsem se konečně dostala k přepážce, přivítal mě výraz, který říkal: „Další na řadě.“ Úřednice se ani nepodívala nahoru, jen monotónně mluvila a přehazovala papíry. Snažila jsem se být slušná, klidná, ale s každým jejím slovem jsem se cítila menší. Měla jsem připravené všechny doklady, ale stejně našla chybu. Musela jsem se vrátit domů, vytisknout další potvrzení a přijít znovu.
Druhý pokus
Druhý den jsem se znovu postavila do fronty. Tentokrát jsem čekala skoro dvě hodiny. Když jsem přišla na řadu, seděla tam jiná žena. Byla mladší, milejší, ale i ona měla ten zvláštní tón, jako by každé slovo říkala po sté. Vyplnila jsem formulář, podepsala ho, a když jsem se zvedala, řekla: „Teď už jen počkejte, jestli podporu schválíme.“
To slovo „jestli“ mi znělo v hlavě ještě dlouho. Já potřebovala slyšet, že ji dostanu, ne že možná.
Pocity, které se těžko popisují
Když jsem vyšla z úřadu, cítila jsem směs studu, úlevy a ponížení. Nikdo mě tam neurazil ani nezranil, ale atmosféra toho místa ve mně něco zlomila. Člověk si tam připadá jako žadatel o milost, ne jako někdo, kdo celý život poctivě pracoval. Stála jsem před budovou, dívala se na lidi, kteří přicházeli a odcházeli, a měla jsem chuť jim říct, že to zvládnou. Ale neřekla jsem nic, protože jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu já sama.
Ticho po bouři
Domů jsem se vrátila s obálkou plnou papírů, které jsem musela ještě doplnit. Udělala jsem si čaj a seděla u stolu, jako když jsem kdysi po škole čekala, až rodiče přijdou domů. Měla jsem pocit, že jsem se vrátila na začátek, že všechno, co jsem budovala, zmizelo.
Zážitek, který se vryje pod kůži
Na podporu jsem nakonec dosáhla, ale ta částka mi sotva pokryla nájem. Paradoxně mi nejvíc zůstala v hlavě ne ta finanční nouze, ale ten pocit, jak snadno se člověk může ocitnout na druhé straně přepážky. Od té doby, kdykoli slyším někoho mluvit o lidech na úřadu práce, už nemám chuť přikyvovat nebo soudit. Vidím v tom čekárnu, pípající čísla a svůj vlastní strach. A vím, že tohle si budu pamatovat ještě hodně dlouho.
