Článek
Jak to začalo
Snacha k nám chodí často. Mají s mým synem malé děti, hlídám je, pomáhám, vařím. Dělám to ráda. Celý život vařím pro rodinu, jsem na to zvyklá a nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela.
Jednou jsem si všimla, že si před jídlem bere telefon. Obešla stůl, naklonila se nad talíř a začala fotit. Říkala jsem si, že je to dneska normální. Mladí si fotí všechno.
„To je jen pro kamarádky,“ řekla tehdy a usmála se. Neřešila jsem to.
Když se to opakovalo
Začalo se to opakovat. Nejen jednou za čas, ale pokaždé, když jsem uvařila něco lepšího. Svíčkovou, pečené kuře, koláče.
Přestala jsem prostírat, dokud nedofotila. Talíře chladly, děti už chtěly jíst, ale ona ještě ladila světlo.
„Počkejte chvilku,“ říkala. „Ještě jeden záběr.“
Stála jsem u linky a koukala, jak si moje jídlo aranžuje, jako by bylo její.
Jak mi to došlo
Jednou mi kamarádka poslala odkaz. „To je od tebe, ne?“ psala.
Byla to fotka mého oběda. Poznala jsem talíře, ubrus, i ten starý hrnec v pozadí. Pod tím její jméno. Její profil. Její popisek.
„Dneska jsem vařila poctivou českou klasiku,“ stálo tam.
Seděla jsem doma a koukala na obrazovku. Nešlo o fotku. Šlo o to „já“.
Nikde ani zmínka, že by to vařil někdo jiný. Žádné „u tchyně“, žádné „pomáhala mi“.
Lidi jí psali, jak je šikovná. Jak by chtěli recept. Jak je vidět, že má vztah k vaření.
Odpovídala jim. Usmívala se. Děkovala.
A já jsem další den zase stála u plotny.
Když jsem se ozvala
Jednou jsem to nevydržela. Řekla jsem jí, jestli by mi aspoň nemohla říct, že to dává na internet. Nebo napsat, že jsem to vařila já.
Podívala se na mě překvapeně. „Ježiš, vždyť je to jen fotka,“ řekla. „Vždyť o nic nejde.“
Pak dodala: „A lidi to stejně nezajímá.“
Mlčela jsem. Ne proto, že bych neměla co říct. Ale protože jsem najednou nevěděla, jestli se zlobím oprávněně.
Jak to vypadá teď
Fotí dál. Už se ani neptá. Telefon položí na stůl dřív, než si sundá kabát.
Někdy mám pocit, že vařím pro její profil, ne pro rodinu.
Syn si toho nevšímá. Děti už si zvykly. Já taky. Ale jinak, než by si mysleli.
Nejde o slávu. Ani o uznání.
Jde o to, že něco, co dělám celý život potichu, někdo jiný vezme, přepíše a vystaví jako vlastní.
A když se ozvu, jsem ta přecitlivělá. Ta, co nerozumí dnešní době.
Co jsem si uvědomila
Možná bych jí měla říct, ať si uvaří sama. Možná bych měla přestat vařit úplně.
Zatím ale vařím dál. Jen už u toho nemám stejný pocit jako dřív.
A pokaždé, když vidím telefon nad talířem, říkám si, komu to jídlo vlastně patří.
