Článek
Když o moje zdraví začal mít zájem někdo cizí
Po šedesátce se kolem mě začalo mluvit opatrněji. Aspoň tak jsem si to zpočátku vysvětlovala. Snacha se ptala, jak se cítím, jestli mě něco nebolí a zda pravidelně chodím k lékaři. Brala jsem to jako běžný rozhovor. Jenže se v něm začaly objevovat dodatky. Věty o tom, že člověk nikdy neví dne ani hodiny. A pak poprvé zaznělo slovo závěť.
Téma, které se vracelo příliš často
Od té chvíle se rozhovory točily okolo toho samého. Prý je dnes běžné mít všechno sepsané, aby se rodina nemusela hádat. Zmiňovala známé případy, kde prý lidé doplatili na to, že nic neřešili. Postupně začala mluvit konkrétně. Ptala se, komu bych co odkázala a jestli myslím hlavně na jejich rodinu. Když jednou zmínila jejich hypotéku, došlo mi, že nejde o starost, ale o plán.
Nabídka, kterou jsem si nevyžádala
Jedno odpoledne mi přinesla vizitku notáře. Prý mi to usnadní práci. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Nepotřebovala jsem pomoc, natož pobízení. Nejvíc mě zasáhlo, jak samozřejmě mluvila o věcech, které mi celý život patřily. Jako by už byly rozdělené. Jako by šlo jen o formalitu.
Rozhodnutí beze slov
Závěť jsem skutečně sepsala. Sama a v klidu. Každé rozhodnutí jsem si srovnala v hlavě. Nepřemýšlela jsem o tom, kdo má největší očekávání, ale kdo se ke mně choval slušně i ve chvílích, kdy z toho nic neměl. Snachu jsem do závěti nezařadila. Ne proto, abych trestala, ale proto, že si o místo v ní řekla způsobem, který mi byl cizí.
Když se pravda ukázala
Až později došlo na chvíli, kdy se všechno provalilo. Čekala peníze jako samozřejmost. Místo toho přišlo mlčení a pohled, ve kterém bylo víc než slova. Nezlobila jsem se. Jen jsem věděla, že některé věci se zlomí dávno před podpisem. Stačí, když někdo zapomene, že závěť není nárok, ale poslední projev důvěry.
