Článek
Nevinný rozhovor
Seděly jsme u nich v kuchyni, já, syn a Markéta. Normální nedělní oběd, nic zvláštního. Kuře, bramborový salát, ten její koláč s tvarohem, co vždycky trochu připálí, ale nikdy to neřeknu.
Mluvili jsme o všem možném. O práci, o dětech, o tom, že soused prodává chalupu. Pak syn odešel do obýváku pustit si sport a my zůstaly samy.
Markéta dolévala kafe a mezi řečí řekla: „Mami, vlastně byste mohla bydlet u nás. Ten váš byt je stejně velký na jednoho člověka.“
Zvedla jsem hlavu. Podívala se na mě, usmívala se. Čekala jsem, že něco dodá.
„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se.
„Jasně. Máme ten pokoj nahoře, nikdo ho nepoužívá. Byla byste blíž vnoučatům.“
Seděla jsem a přemýšlela. Ten byt, kde žiju třicet let. Prázdný od chvíle, co umřel Franta. Ticho, které mě budí v noci. Schody, kterých se bojím víc každou zimu. A tady, rodina, hlasy, život.
„Tak jo,“ řekla jsem. „Proč ne.“
Pět vteřin ticha
Markéta přestala míchat kafe. Podívala se na mě jinak než předtím. Oči trochu rozšířené, úsměv ztuhlý.
„Já… to byl vlastně spíš vtip, mami.“
Vtip.
Seděla jsem s hrnkem v ruce a nevěděla, kam se dívat. Na stůl, na okno, kamkoli, jen ne na ni.
„Aha,“ řekla jsem. „Jasně. Vtip.“
Zasmála se. Trochu nuceně, trochu nervózně. „Však víte, jak to myslím. Vy byste u nás stejně nebyla spokojená. Zvyklá na svůj prostor a tak.“
Přikývla jsem. Co jiného dělat?
Syn se vrátil z obýváku, zeptal se, jestli ještě je koláč. Markéta mu ukrojila, mluvili o něčem jiném. Já seděla a usmívala se. Naučený úsměv, který mám po letech nacvičený.
Za hodinu jsem odjela. Objali mě, řekli, ať opatrně řídím. Normální rozloučení. Jako by se nic nestalo.
Cesta domů
Celou cestu jsem přemýšlela, jestli jsem něco špatně pochopila. Jestli to opravdu byl vtip od začátku a já jsem hloupá, že jsem to nepoznala.
Ale ona se dívala vážně. Mluvila vážně. Žádný úsměv, žádný náznak ironie. Až do chvíle, kdy jsem řekla ano.
Pak to byl vtip.
Možná je to moje chyba. Možná jsem neměla souhlasit tak rychle. Měla jsem říct, že si to rozmyslím, že nevím, že je to velký krok. Dát jí prostor couvnout elegantně.
Místo toho jsem řekla ano. A ona couvla neelegantně. Vtipem, který vtipem nebyl.
Telefonát ve čtvrtek
O čtyři dny později zavolala Markéta. Normální hovor, jak se mám, jestli něco potřebuju, jestli přijedu v neděli na oběd.
Mluvila stejně jako vždycky. Vesele, rychle, mezi řečí. Jako by se nic nestalo. Možná pro ni se nic nestalo. Možná to opravdu byl jen vtip, který zapomněla, než jsem dojela domů.
Řekla jsem, že přijedu. Že se těším.
Položila jsem telefon a dlouho se dívala z okna.
Měsíc poté
Je to měsíc od toho rozhovoru. Jezdím k nim dál, každý týden. Koláč, kuře, sport v televizi. Všechno jako předtím.
Nikdy jsme o tom nemluvily. Ani ona, ani já. Visí to mezi námi, neviditelné, nevyřčené. Možná to tak zůstane navždy.
Byt je pořád velký na jednoho člověka. Schody pořád strašidelné. Ticho pořád tiché.
Ale je to můj byt. Moje ticho. Místo, kde nikdo neřekne, že něco byl vtip, když to vtip nebyl.
Někdy večer sedím v křesle a přemýšlím, co by bylo, kdybych tenkrát řekla ne. Kdybych to vzala jako vtip dřív než ona. Kdybych se zasmála a mávla rukou – ale kde bych na to chodila, vždyť jsem zvyklá na svůj prostor.
Možná by pak řekla, že to myslela vážně. Možná by mě přesvědčovala.
Nebo možná ne. Možná by bylo všechno stejné.
Už se to nedozvím. A na tom vlastně nejvíc záleží, že se to nedozvím nikdy.
Obrázek: „guzman23foundation serves seniors at retirement home“ by Ralph Zuranski is licensed under CC BY 2.0.
