Článek
Jak to začalo
Nastěhovali se v březnu. Dočasně, řekl syn. Než si najdou něco svého. Prodali byt, potřebovali peníze na podnikání, něco s internetem. Barák je velký, proč ne.
První měsíc to šlo. Druhý měsíc si Petra koupila lednici. Velkou, bílou, dvoudveřovou. Postavila ji do rohu kuchyně, vedle té mojí.
„To je pro naše věci,“ řekla. „Ať se to neplete.“
Přikývla jsem. Proč ne. Mají děti, mají své jogurty, své krémy. Dává to smysl.
Pak jsem jednou potřebovala máslo. Moje došlo, omáčka na plotně. Otevřela jsem tu novou lednici.
„Mami.“
Petra stála ve dveřích. Ruce v bok.
„Tam prosím nechoďte. To je naše.“
Dvě slova
Naše lednice.
Stála jsem s rukou na dvířkách. V kuchyni, kde vařím padesát let. V domě, který jsem s manželem splácela třicet let. A čekala jsem, až mi někdo dovolí vzít si máslo.
„Jasně,“ řekla jsem. „Promiň.“
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem a dívala se do stropu a přemýšlela, jak se to stalo. Jak se z mojí kuchyně stalo území s hranicemi. Jak se z mého domu stal prostor, kde potřebuju povolení.
Co všechno je „jejich“
Začala jsem počítat.
Naše lednice. Naše police, ta horní, kam jsem nedosáhla, tak jsem ji stejně nepoužívala, ale teď je jejich. Jejich skříňka v koupelně. Jejich pračka, prý moje pere špatně. Jejich parkovací místo. To před domem, kde jsem parkovala dvacet let.
Syn neříká nic. Je to jeho žena. Nechce se hádat. Chápu.
Ale někdy se na něj dívám a chci se zeptat: čí je tenhle dům? Čí jméno je na katastru? Kdo platí daně, pojištění, opravy?
Neptám se. Jsem hodná tchyně. Taková, co všechno spolkne.
Středa ráno
Včera jsem vstala v šest. Chtěla jsem si udělat vajíčka. Otevřela jsem lednici – tu svoji, a zjistila, že tam nemám vejce.
Stála jsem a dívala se na tu druhou. Na tu bílou, novou, zakázanou.
Věděla jsem, že tam vejce jsou. Viděla jsem je předchozí den, jak je Petra vybalovala. Deset vajec, volný chov, drahá značka.
Stála jsem tam pět minut. Jako bych čekala na povolení. Ve vlastním domě, v šest ráno, v pyžamu.
Pak jsem si udělala jen čaj.
Co bych měla říct
Měla bych jí říct: Petro, tohle je můj dům. Můj barák, moje kuchyň, moje lednice, obě dvě, protože všechno tady je moje. Bydlíte tady zadarmo, neplatíte nájem, neplatíte energie, a ty mi budeš říkat, kam můžu a kam ne?
Měla bych jí říct: pamatuju si, jak jsi přišla poprvé. Jak jsi byla milá, jak jsi děkovala za všechno. Kdy ses změnila? Kdy jsi začala počítat, co je tvoje a co moje?
Měla bych jí říct: jestli chceš svoje území, najdi si svoje bydlení.
Neříkám nic. Syn by se zlobil. Děti by plakaly. Všichni by říkali, že dělám problémy. Že jsem ta protivná tchyně, co nedá pokoj.
Tak mlčím. A chodím kolem té lednice jako kolem cizího bytu.
Stála jsem ve vlastní kuchyni a čekala, než mi někdo dovolí otevřít lednici.
