Snacha ode mě chtěla půjčit peníze na kroužky pro děti. Za týden došla na návštěvu s novou kabelkou

Ozvala se mi jedno odpoledne, trochu nejistým hlasem. Říkala, že je to pro ni nepříjemné, ale že se dostali do období, kdy se jim všechno sešlo. Prý školní výdaje, kroužky, vybavení a že výplata vyšla tak nějak nešťastně. Nešlo o žádnou závratnou částku, ale bylo vidět, že ji to trápí. Zmínila děti několikrát, zdůraznila, že nechce, aby musely s něčím přestat. To na mě zabralo.

Nikdy jsem nebyla typ, který by si peníze hlídal víc než vztahy. Řekla jsem jí, že jí půjčím a že se vrátíme k řešení, až to bude pro ni lepší. Poděkovala, skoro se rozplakala a slíbila, že mi to vrátí, jakmile to půjde. Položila jsem telefon s pocitem, že jsem udělala správnou věc.

Další dny byly obyčejné. Práce, domácnost, občas zpráva od syna ohledně dětí. Od snachy nic. Nepřišlo mi to divné. Neměla důvod se ozývat. V hlavě jsem to celé uzavřela. Peníze byly pryč, ale měla jsem pocit, že jsem pomohla tam, kde to bylo potřeba.

Pak přišla zpráva, že se staví na návštěvu. Prý jen na kávu, že jdou kolem. Uklidila jsem, připravila něco sladkého a těšila se, že uvidím děti. Bylo to obyčejné rodinné odpoledne, jakých bylo už tolik.

Otevřela jsem dveře a první, čeho jsem si všimla, nebyly děti. Byla to kabelka. Velká, výrazná, lesklá. Nebyla jsem módní expert, ale bylo jasné, že to není levná záležitost. Nesla ji hrdě, jako by byla součástí její osobnosti. V tu chvíli mi to projelo hlavou, ale snažila jsem se to zahnat. Možná dárek, možná starší kousek.

Jenže čím déle seděla u stolu, tím víc mi to vrtalo hlavou. Kabelku si položila vedle sebe, občas ji pohladila, mluvila o běžných věcech a já se přistihla, že ji skoro neposlouchám. Pořád jsem viděla ty peníze, které jsem jí poslala. Peníze, které měly jít na děti.

Nakonec jsem se zeptala. Ne přímo, ale opatrně. Jen tak mezi řečí, že má hezkou kabelku a odkud ji má. Usmála se a bez zaváhání řekla, že si ji koupila. Prý byla ve slevě a udělala si radost. V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Neřekla jsem nic. Jen jsem přikývla a dolila kávu.

Uvnitř se ale něco zlomilo. Nešlo ani tak o tu kabelku. Šlo o pocit, že mě někdo považoval za samozřejmost. Že moje ochota pomoci byla využitá úplně jiným směrem, než jaký mi byl prezentovaný. Děti si hrály na zemi a já se snažila tvářit normálně, ale radost z návštěvy byla pryč.

Když odešli, dlouho jsem seděla u stolu. V hlavě mi běžely různé scénáře. Měla jsem se ozvat hned? Měla jsem si to nechat vysvětlit? Nebo jsem měla mlčet, jako jsem to udělala? Došlo mi, že nejhorší nebyla ztráta peněz, ale ztráta důvěry.