Článek
Neustálé narážky na nedostatek
Začalo to nenápadně. Při každé návštěvě padla zmínka o tom, že děti by si zasloužily víc podnětů, že je potřeba je rozvíjet a že hraček doma vlastně moc není. Bylo mi to líto. Jako babička jsem měla pocit, že je mou povinností pomoct. Když jsem se ptala, co by se hodilo, dostala jsem obecnou odpověď. Něco kreativního, něco kvalitního, hlavně aby to děti bavilo.
Postupně se z toho stala rutina. Přišla jsem na návštěvu a automaticky jsem měla v ruce tašku s dárky. Dřevěné stavebnice, knížky, hry, oblečení. Nešlo o malé částky, ale říkala jsem si, že investuju do radosti vnoučat. Navíc jsem slyšela věty o tom, jak jsou dnes hračky drahé a jak je těžké všechno dětem dopřát.
První zvláštní pocit
Po čase mi ale začalo něco nesedět. Hračky, které jsem přinesla minule, jsem při další návštěvě nikde neviděla. Když jsem se zeptala, dozvěděla jsem se, že děti mají věci rozházené, že se to uklidilo nebo že je to někde nahoře ve skříni. Nechtěla jsem působit podezřívavě, tak jsem to nechala být.
Zvláštní bylo i to, že požadavky na další dárky nepolevovaly. Naopak. Čím víc jsem nosila, tím častěji jsem slyšela, že by se hodilo ještě něco. Přitom jsem měla pocit, že děti si s věcmi, které dostaly, vlastně ani moc nehrají. Vždycky mě to na chvíli zarazilo, ale pak jsem si řekla, že jsem možná jen přecitlivělá.
Náhodné odhalení
Pravda vyšla najevo úplnou náhodou. Kamarádka mi jednou poslala odkaz na internetový bazar s tím, že tam viděla hračky přesně jako ty, které jsem kupovala. Nejdřív jsem to brala jako shodu okolností. Jenže když jsem si nabídku otevřela, uviděla jsem fotografie, které mi byly až nepříjemně povědomé.
Poznala jsem konkrétní věci. Stejné balení, stejnou kombinaci hraček, dokonce i drobný detail, který jsem si pamatovala z obchodu. V tu chvíli mi bylo těžko. Došlo mi, že dárky, které kupuju s láskou, nekončí u dětí, ale v cizích rukách za pár stovek.
Rozhovor, který bolel
Sebrala jsem odvahu a téma otevřela. Nešlo to lehce. Nechtěla jsem vyvolat hádku, ale potřebovala jsem odpovědi. Reakce mě ale zaskočila. Dozvěděla jsem se, že některé hračky jsou prý nevhodné, že se jich doma hromadí moc a že prodej je vlastně praktické řešení. Peníze se prý využijí pro děti jinak.
Seděla jsem tam a měla pocit, že se mi někdo vysmívá. Nikdo se mě nezeptal, jestli s tím souhlasím. Nikdo mi neřekl pravdu předem. Místo toho jsem byla roky udržovaná v dojmu, že bez mých dárků by děti strádaly.
Změna postoje
Od té doby už nic není stejné. Přestala jsem nosit hračky automaticky. Pokud chci něco dát, dávám to přímo dětem a zajímám se o to, co se s tím děje. Ne proto, abych něco kontrolovala, ale abych neměla pocit, že jsem jen zdroj peněz.
Nejvíc mě ale nemrzí ztracené peníze. Bolí mě zklamání a pocit, že se se mnou nejednalo na rovinu. Vztahy v rodině jsou křehké a někdy stačí málo, aby se v nich objevila trhlina, která už nejde úplně spravit. Já si teď dávám pozor hlavně na to, komu a s jakým úmyslem svou dobrotu nabízím.
