Článek
První výtka
Poprvé zazvonil jedno odpoledne. Otevřela jsem dveře a hned jsem poznala, že nejde o přátelskou návštěvu. Bez pozdravu mi řekl, že moje pračka je strašně hlučná a že se to nedá poslouchat. Byla jsem zaskočená. Prala jsem normálně, žádná noc, žádné brzké ráno. Omluvila jsem se, i když jsem si nebyla jistá, za co přesně. Konflikty neumím a většinou raději ustoupím.
Tón, který se mění
Jenže tím to neskončilo. Pár dní nato jsem ho potkala na chodbě. Zase poznámka. Tentokrát už ostřejší. Prý bych si měla uvědomit, že v domě nejsem sama. Žádná otázka, žádná domluva. Jen konstatování, že dělám něco špatně. Začala jsem přemýšlet, kdy vlastně můžu prát, abych náhodou někoho nerozčílila. A to mi na tom vadilo nejvíc.
Přizpůsobování, které bolí
Najednou jsem si hlídala hodiny. Neprala jsem večer a ráno, raději jsem to odkládala. Přitom jeho televize byla slyšet skoro každý večer a dveře mu bouchaly tak, že se třásla okna. Nikdy jsem mu nic neřekla. Připadala jsem si malá, jako bych byla na návštěvě, ne ve vlastním bytě. A čím víc jsem se přizpůsobovala, tím víc mě to uvnitř štvalo.
Neděle v sedm ráno
V neděli jsem vstala přesně v sedm. Bylo světlo, normální denní hodina, žádné porušení nočního klidu. V bytě bylo ticho a já cítila zvláštní rozhodnost. Podívala jsem se na koš plný prádla a řekla si, že dnes už ustupovat nebudu. Zapnula jsem pračku, nastavila program a bez zaváhání zvolila nejvyšší otáčky. Ne z naschválu, spíš z potřeby přestat se bát.
Jakmile se pračka rozjela, vzala jsem si kabelku a klíče. Nezůstala jsem doma poslouchat, jestli někdo přijde, nezůstala jsem čekat na zvonek. Zavřela jsem dveře a odešla do města. Procházela jsem se, seděla v kavárně a poprvé po dlouhé době jsem neměla v hlavě neustálé napětí. Bylo mi jasné, že ať se stane cokoliv, dnes už couvat nebudu.
Čekání před dveřmi
Když jsem se po pár hodinách vrátila, stál před mými dveřmi. Bylo to nepříjemné a nečekané. Hned spustil. Že to bylo slyšet po celém bytě, že tohle už je moc, že si to nenechá líbit. Nezvyšovala jsem hlas. Jen jsem mu klidně řekla, že bylo sedm ráno, že noční klid skončil a že peru ve svém bytě. Chvíli ještě nadával, pak odešel.
Od té doby je ticho. Žádné zvonění, žádné řeči na chodbě. A pračka pere dál. Ve stejném domě, ve stejném bytě, jen s pocitem, že už se za obyčejný hluk života nemusím omlouvat.
