Článek
Koutek, který jsme milovali
Naše malá ulice byla vždycky tichá. Děti si hrály na trávníku mezi domy, starší sousedé tam sázeli květiny a v létě jsme tam občas udělali grilování. Náš dvorek byl oázou klidu, místem, kde se zastavil čas. Žádné hádky, žádné problémy.
Až do dne, kdy jsem otevřela schránku. V ruce jsem držela složený papírek, obyčejný list z bloku. Poznala jsem sousedovo písmo. Otevřela jsem ho a četla: „Od příštího měsíce začnu na dvoře stavět garáže. Mám všechna povolení. Prosím, abyste po víkendu odstranili své věci.“
Zklamání a bezmoc
Zírala jsem na ten papír a nevěřila vlastním očím. Garáže? Na našem dvorku? Tam, kde rostou šeříky, které tu vysadil ještě původní majitel? Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a blednu. Muž seděl v kuchyni, podala jsem mu dopis a viděla, jak se zarazil.
Zavolali jsme ostatní sousedy. Nikdo nic netušil. Nikdo ho neviděl, nikdo o tom neslyšel. Jen ten papír, suchý oznámení o tom, že všechno, co jsme měli rádi, zmizí pod betonem.
Papíry jsou silnější než lidé
Druhý den jsme zjistili, že je to opravdu pravda. Dvorek je prý na jeho pozemku. Všechno má úředně ošetřené. Všechno „v souladu se zákonem“. Nikdo s tím nic nezmůže. A on to dobře ví.
V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem viděla ten pohled z okna, kde si děti házejí míčem. Cítila jsem hněv i smutek. Všechno, co dělalo náš domov domovem, má zmizet kvůli pár metrům betonu.
Rachot místo smíchu
Teď slyším zvenku rány a hluk strojů. Bagry rozkopávají trávu, kde jsme kdysi měli lavičku. Na plotě visí cedule o stavbě. Když jsem ho potkala, jen se usmál, kývl a šel dál, jako by se nic nedělo.
Zůstala po něm vůně benzínu a prachu. A po našem koutku zůstala jen hlína a zničené květiny. Jeden krátký vzkaz ve schránce mi zbořil iluze o tom, že lidé mají ještě trochu úcty.
A pokaždé, když jdu kolem, slyším místo zpěvu ptáků rachot vrtačky. To, co dřív spojovalo lidi, se proměnilo v hromadu cihel a betonu. A já si říkám, že některé věci se nezničí bouráním, ale bezohledností.
