Článek
Nová pýcha na parkovišti
Bydlím v domě, kde si lidé všímají každé maličkosti. Když si soused pořídil nový elektromobil, nebylo možné si toho nevšimnout. Každé ráno ho pečlivě leštil, parkoval tak, aby byl vidět z oken, a při každém setkání zdůrazňoval cenu, dojezd a technologie. Já jsem poslouchala spíš ze slušnosti. Auto beru jako nástroj, ne jako vizitku úspěchu. Přesto jsem cítila, že tohle auto pro něj znamená víc než jen dopravu.
Řeči o budoucnosti
Často mluvil o tom, jak jsou spalovací motory minulost a kdo nemá elektromobil, ten prý zaspal dobu. Výtky byly nenápadné, ale cílené. Když jsem nastartovala své starší auto, usmál se s lehkým pohrdáním. Tvrdil, že on už neřeší benzín, servis ani emise. Všechno měl mít promyšlené. Nabíjení doma, aplikace v mobilu, pocit nadřazenosti. Já jsem to nechávala být, neměla jsem potřebu se obhajovat.
Ráno, které změnilo tón
Jedno pracovní ráno jsem se chystala odejít, když někdo zazvonil. Otevřela jsem a stála tam nervózní postava v bundě, bez obvyklého sebevědomí. Elektromobil stál před domem potichu a bez života. Baterie se vybila. Prý špatně odhadl dojezd a nabíjení přes noc neproběhlo. Do práce to měl daleko a zpoždění si nemohl dovolit. Poprosil mě, jestli bych ho mohla svézt.
Ticho v autě
Souhlasila jsem, i když ve mně hlodala ironie celé situace. Jela jsem svým obyčejným autem, které mě nikdy nenechalo stát. Cesta byla zvláštně tichá. Už nemluvil o budoucnosti ani o ceně svého vozu. Díval se z okna a odpovídal krátce. Já jsem necítila triumf, spíš zvláštní smutek. Jako by se z lesklé slupky během jedné noci stal obyčejný problém.
Návrat do reality
Když vystoupil, poděkoval mi a rychle zmizel v budově. Elektromobil zůstal doma jako němý důkaz, že ani drahá technika není všemocná. Od té doby už se nechlubí. Parkuje nenápadně a o svém autě mluví jen tehdy, když se někdo zeptá. Já kolem něj chodím bez poznámek, ale pokaždé si vzpomenu na to ráno.
Malá epizoda, která zůstala
Ten den pro mě zůstal obyčejný, přesto se mi občas vybaví obraz souseda stojícího u dveří s prosbou v očích. Ne proto, že bych se cítila nadřazeně, ale protože mi připomněl, jak rychle se role mohou obrátit. Stačí jedna vybitá baterie a celý svět se na chvíli přepne do jiného režimu.
