Článek
Neustálý průvan
Bydlíme v paneláku se čtyřmi patry a společným topením. Každé ráno, když jsem vyšla z bytu, mě ovanul ledový vzduch. Na chodbě bylo snad ještě chladněji než venku. Zavřela jsem okno, ale za pár hodin bylo zase pootevřené. Někdy dokořán. Správce domu nám řekl, že se prý „musí větrat, aby se netvořila plíseň“.
Všichni jsme se snažili aspoň trochu šetřit, protože ceny tepla šly nahoru. Vypínali jsme radiátory v pokojích, oblékali si svetry, ale na chodbě to pálilo naplno. Teplo tam unikalo ven a my ho platili.
Zbytečné dohady
Několikrát jsme na chodbě potkali sousedku z horního patra, jak okno znovu otevírá. Říkala, že se tu dusí, že potřebuje čerstvý vzduch. Když jsme ji prosili, ať ho aspoň po sobě zavírá, jen mávla rukou. Na nástěnce se objevily lístečky s prosbou, aby se okno nechávalo zavřené, ale zmizely během pár dní.
Na schůzi se to probíralo snad třikrát, vždycky bez výsledku. Každý tvrdil, že on to nedělá, ale otevřené okno tam bylo pořád. Časem jsme to vzdali.
Nepříjemné překvapení
Na jaře jsme na všechno zapomněli. Jenže když pak po roce přišlo vyúčtování, skoro jsem si musela sednout. Doplatek dvanáct tisíc. Bylo mi špatně. Topili jsme minimálně, a přesto jsme měli vyšší spotřebu než sousedé, kteří mají děti a věčně otevřené dveře.
Volala jsem správci, aby to vysvětlil. Řekl jen, že centrální topení bere únik tepla v potaz a že se ztráty rozpočítávají mezi všechny byty. Takže jsme všichni zaplatili za to, že někdo neumí zavřít okno.
Zima za vlastní peníze
Ten doplatek mě bolela víc než všechny účty dohromady. Od té doby chodím na chodbu jen s podezřením. Kdykoli vidím okno otevřené, zavírám ho a kontroluju, jestli drží západka.
Nejde už ani o peníze, ale o princip. Vždycky si říkám, že kdyby lidé uměli zavřít jedno obyčejné okno, ušetřili bychom si všichni spoustu peněz, nervů i trapných schůzí.
