Článek
Jak to začalo
Bydlíme vedle sebe dvacet let. Já v přízemí, ona v prvním. Dvě vdovy, obě samy, obě v důchodu. Měly bychom být kamarádky. Možná jsme. Nevím.
Začalo to loni na jaře. Zazvonil zvonek, otevřela jsem a ona tam stála s talířem. Tvarohový koláč, ještě teplý.
„Napekla jsem a řekla jsem si, že vám kousek přinesu. Ať to není jen pro mě.“
Poděkovala jsem. Byl výborný. Měkký, sladký, rozpouštěl se na jazyku.
Druhý týden přišla znovu. Makový závin. Třetí týden buchty s povidly. Čtvrtý týden štrúdl.
Říkala jsem si, jak je milá. Jak myslí na druhou. Jak je hezké mít takovou sousedku.
Pak přišel pátý týden. A s ním ta věta.
Pořád dokola
Zase stála ve dveřích s talířem, tentokrát perník. A podávala mi ho. Vzala jsem ho, poděkovala, jako vždycky.
Pak se na mě podívala. Od hlavy k patě. Pomalu, důkladně.
„Vy jste trochu přibrala, ne? Tady v obličeji. Vidím to.“
Stála jsem s perníkem v ruce a nevěděla, co říct.
„Já… nevím. Možná.“
„To nic,“ mávla rukou. „V našem věku už je to jedno. Tak dobrou chuť!“
Otočila se a odešla nahoru. Zůstala jsem ve dveřích a dívala se na ten perník.
V našem věku už je to jedno.
U zrcadla
Ten večer jsem stála před zrcadlem v koupelně. Dlouho. Dívala jsem se na svůj obličej, na krk, na ramena.
Přibrala jsem? Možná. Nevím. Nesleduju to. Váha je číslo, které mě přestalo zajímat někdy kolem šedesátky.
Ale ona si všimla. Nebo si nevšimla a jen to řekla. Nevím, co je horší.
Snědla jsem ten perník. Celý, ten večer. Seděla jsem u televize a jedla ho po kouscích a říkala si, že jsem hloupá. Že bych měla přestat. Že ona má možná pravdu.
Nesnáším se za to. Za tu myšlenku. Za to, že mi na tom záleží.
Jablečný závin
Přišla znovu. Tentokrát jablečný závin.
„Jablka z naší zahrady. Tedy z té na chatě. Syn mi je přivezl.“
Vzala jsem talíř. Poděkovala.
Čekala jsem. Věděla jsem, že něco přijde.
„Jak se cítíte? Vypadáte trochu… unavená. Máte takový obličej.“
Takový obličej. Co to znamená? Tlustý? Starý? Ošklivý?
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem. „Děkuju za závin.“
Zavřela jsem dveře dřív, než mohla pokračovat.
Bez reakce
Přišla zase. Tentokrát jsem jí neotevřela.
Slyšela jsem zvonek. Jednou, dvakrát. Pak kroky na chodbě. Pak ticho.
Večer jsem našla talíř u dveří. Tvarohové koláčky. Vychladlé.
Vzala jsem je. Snědla jsem je. A nenáviděla jsem se za to.
Pochopila jsem, jak to funguje. Každý čtvrtek koláč. A ke koláči poznámka.
„To je hezká halenka. Sedí vám. Tedy, seděla by líp, kdybyste trochu…“
„Viděla jsem vás včera v obchodě. Nakupovala jste sladké, ne? Já taky nemůžu odolat.“
„Moje sestra zhubla deset kilo. Chodí plavat. Vy plavete?“
Nikdy to neřekne přímo. Nikdy neřekne: jste tlustá. Vždycky to zabalí. Do koláče, do úsměvu, do starosti.
Začala jsem si říkat, že to myslí dobře. Že se zajímá. Že je to její způsob, jak navázat rozhovor.
Ale proč vždycky o váze? Proč vždycky o tom, jak vypadám?
