Článek
Když se nastěhovala
Nastěhovala se před rokem. Mladá, třicet možná, sama, chodí do práce v kostýmku. Potkávaly jsme se na chodbě, zdravily se, nic víc. Normální sousedský vztah.
Minulý týden zazvonil zvonek. Otevřela jsem a ona tam stála. Ruce v bok, obličej napjatý.
„Promiňte, ale mohla byste být trochu tišší? Slyším vás přes zeď každý večer.“
Dívala jsem se na ni a nechápala.
„Slyšíte mě?“
„Ten hluk. Dupání, bouchání. Někdy až do desíti. Pracuju z domova, potřebuju klid.“
Chtěla jsem říct, že musí být omyl. Že si mě plete s někým jiným. Že bydlím sama a celý den skoro nepromluvím.
„Omlouvám se,“ řekla jsem místo toho. „Dám si pozor.“
Přikývla a odešla. Zavřela jsem dveře a stála v chodbě.
Dupání. Bouchání. Do desíti večer.
V deset už většinou spím.
Inventura ticha
Ten večer jsem procházela byt a poslouchala.
Lednice hučí. Trochu, skoro neslyšně, ale hučí. Topení někdy zakloktá, když se pouští voda. Hodiny v obýváku tikají, staré, kyvadlové, po mámě.
To je všechno.
Televizi pouštím jen na zprávy, a to ztlumeně. Rádio nemám. Telefon mi zazvoní možná dvakrát týdně. Návštěvy nechodí.
S kým bych dělala hluk? Pro koho?
Sedla jsem si do křesla a poslouchala ticho. Je husté, to ticho. Má váhu. Někdy večer sedím a slyším vlastní dech, vlastní srdce. Nic jiného.
A sousedka říká, že mě slyší přes zeď.
Patnáct let sama
Manžel umřel před patnácti lety. Dcera bydlí v Německu, volá jednou za měsíc. Syn má svůj život, svoji rodinu, přijede na Vánoce.
Patnáct let v tomhle bytě sama.
Člověk si zvykne. Na ticho, na prázdno, na to, že celý den nepromluví nahlas. Někdy si uvědomím, že jsem nepoužila hlas od rána do večera. Že jediná slova, co řeknu, jsou „děkuju“ prodavačce v obchodě.
Není to smutné. Nebo je, ale já už to tak necítím. Je to prostě můj život. Ráno vstanu, uklidím, uvařím, jdu na procházku. Večer čtu, dívám se na zprávy, jdu spát. Potichu. Vždycky potichu.
A teď mi někdo říká, že ruším.
Druhá stížnost
Přišla znovu za tři dny. Tentokrát naštvanější.
„Zase to bylo. Včera večer, kolem osmé. Bouchání, jako byste přestavovala nábytek.“
„V osm jsem četla.“
„No, něco tam bylo.“
„Možná potrubí? Někdy klepe, když–“
„To nebylo potrubí. To bylo z vašeho bytu.“
Dívala se na mě, jako bych lhala. Jako bych schválně dělala hluk a pak to popírala.
„Já opravdu nevím, co by to mohlo být,“ řekla jsem. „Bydlím sama. Nemám ani zvířata.“
Přimhouřila oči.
„Třeba televize? Nebo rádio?“
„Televizi mám ztlumenou. A rádio nemám.“
Chvíli mlčela. Pak řekla: „Tak se to zkuste hlídat,“ a odešla.
Stála jsem ve dveřích a dívala se za ní. Zkuste se to hlídat. Co mám hlídat? Ticho?
Nespavost
Tu noc jsem nemohla spát. Ležela jsem a poslouchala. Každý zvuk, každé zapraskání.
Starý dům praská. Dřevo pracuje, podlahy se hýbou. V noci je to slyšet víc. Zvuky, které přes den zaniknou, v tichu vyniknou.
Možná tohle slyší? Možná si myslí, že to jsem já?
Ale ona říkala dupání. Bouchání. Jako přestavování nábytku.
Vstala jsem a prošla byt. Obývák, ložnice, kuchyň. Všude ticho. Nikde nic.
Vrátila jsem se do postele a ležela do rána.
Třetí varování
Tentokrát napsala dopis. Vhodila ho do schránky, oficiální.
Prý si stěžuje na opakované rušení nočního klidu. Prý to bude řešit s bytovým družstvem. Prý má právo na klidné bydlení.
Seděla jsem v kuchyni a četla ten dopis znovu a znovu.
Opakované rušení nočního klidu.
Je mi sedmdesát šest let. Bydlím sama. Nemluvím, nedupu, nebouchám. Jediný hluk, co dělám, je, když mi spadne lžička do dřezu.
A ona píše dopisy. Bytovému družstvu.
U dcery
Zavolala jsem dceři. Vyprávěla jsem jí to. Ty stížnosti, ten dopis.
„Mami, to je absurdní,“ řekla. „Vždyť ty jsi nejtišší člověk, jakýho znám.“
„Já vím.“
„Možná je blázen. Možná slyší věci.“
„Možná.“
„Nebo možná to jde odjinud a ona si myslí, že od tebe.“
To mě nenapadlo. Domy jsou staré, zvuk se šíří divně. Možná někdo nad ní, někdo vedle. A ona si myslí, že to jsem já.
„Nemůžeš jí to vysvětlit?“
„Zkoušela jsem. Nevěří mi.“
Dcera si povzdechla.
„Chceš, abych jí zavolala?“
„Ne. To by bylo ještě horší.“
Dopis, který jsem nenapsala
Chtěla jsem jí napsat. Vysvětlit.
Vážená sousedko, bydlím sama patnáct let. Manžel mi umřel, děti se odstěhovaly, nikdo mě nenavštěvuje. Celé dny mlčím. Někdy zapomenu, jak zní můj vlastní hlas.
Ten hluk, co slyšíte, nejsem já. Nevím, co to je, možná potrubí, možná dům, možná někdo jiný. Ale ne já.
Já jsem tichá. Tak tichá, že mě někdy nikdo nevidí, neslyší, nevnímá. Projdu obchodem a nikdo si mě nevšimne. Sedím v autobuse a lidi se dívají skrz mě. Jsem neviditelná.
A teď mi říkáte, že jsem příliš hlasitá.
Je to poprvé za roky, co si někdo všiml, že existuju.
Dopis jsem nenapsala. Schovala jsem ho do šuplíku, k ostatním věcem, co nikdy nepošlu.
Ticho jako trest
Dneska ráno jsem ji potkala na chodbě. Prošla kolem mě a nepozdravila.
Dívala jsem se za ní a přemýšlela.
Možná opravdu něco slyší. Možná má tenké zdi, citlivý sluch, lehký spánek. Možná sedí večer v obýváku a každý zvuk ji dráždí.
Nebo možná potřebuje někoho vinit. Ze svého stresu, ze své samoty, ze svého života. A já jsem snadný cíl. Stará paní, co žije sama, co se nemůže bránit.
Nevím.
Vím jen, že dneska večer budu sedět v křesle a poslouchat ticho. Jako každý večer. A budu přemýšlet, jestli to ticho je dost tiché. Jestli dýchám moc nahlas. Jestli hodiny tikají moc hlasitě.
Člověk žije sedmdesát šest let a pak se začne bát vlastního dechu.
To jsem nečekala.
