Článek
Nečekané překvapení po práci
Byl to obyčejný den. Vrátit se domů z práce bývá pro mě okamžik klidu, kdy si udělám čaj, sednu si do křesla a snažím se vydechnout. Tentokrát jsem ale ještě než jsem odemkla dveře, zahlédla něco zvláštního. Na trávníku pod jabloní někdo ležel. Nejdřív jsem si myslela, že jde o cizího člověka, který k nám omylem zabloudil. Když jsem došla blíž, zjistila jsem, že je to naše sousedka. Spala tam, ruce složené pod hlavou, jako by byla doma.
Probuzení a první slova
Trochu jsem do ní šťouchla a šeptem zavolala její jméno. Otevřela oči a vůbec nevypadala překvapeně. Naopak se na mě usmála a řekla: „Já sem chodím pravidelně, víš o tom?“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Netušila jsem, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně.
Hledání vysvětlení
Zeptala jsem se jí, proč by měla spát zrovna u nás. Odpověděla, že u nás na zahradě je klid, že tu zpívají ptáci a je tu lepší vzduch než u ní. Tvrdila, že ji sem táhne atmosféra, kterou prý cítí jen na našem pozemku. Snažila jsem se to pochopit, ale působilo to spíš podivně než romanticky. Nikdy jsem si nevšimla, že by k nám někdo chodil, i když jsem občas bývala doma odpoledne.
Pocit narušení soukromí
Najednou mi začalo docházet, že jestli tam skutečně chodila častěji, musela se k nám dostávat i v době, kdy jsme byli pryč. V hlavě se mi rojily otázky, kolikrát tu byla, a jestli třeba neseděla na terase nebo nekoukala do oken. Představa, že bych přišla domů a někdo by tam seděl, mi nebyla vůbec příjemná. Měla jsem svoji zahradu jako bezpečné místo, kde jsem sama se sebou, a teď se mi ten pocit vytrácel.
Rozhovor, který nikam nevedl
Pokoušela jsem se s ní mluvit klidně, i když jsem cítila rostoucí napětí. Navrhla jsem jí, ať mi příště zazvoní a domluvíme se, jestli si chce na zahradě posedět. Jenže ona se zasmála a odpověděla, že by to ztratilo kouzlo. Tvrdila, že když přijde sama, cítí se svobodná, a že mě přece neruší. Já se ale rušená cítila. Vlastně jsem nevěděla, co jí na to říct.
Dlouhé přemýšlení
Když odešla, zůstala jsem stát uprostřed zahrady a koukala na místo, kde před chvílí ležela. Byla jsem rozpolcená. Část mě ji chápala, protože zahrada je opravdu tiché a útulné místo. Druhá část ale měla strach a cítila se zaskočená. Nebyla to maličkost. Zahrada přece patří mně a měla by být jen mým útočištěm. Je zvláštní uvědomit si, že někdo jiný si ji potají přivlastnil.
Ticho, které bylo jiné než dřív
Od toho dne se už nikdy necítím na zahradě úplně uvolněně. Pořád se rozhlížím, jestli tam někdo není. Když si lehnu do trávy, v hlavě mi běží otázka, jestli tam sousedka neležela den předtím. Mám ji ráda, není to zlý člověk, ale přesto se mezi námi vytvořila hranice, která tam předtím nebyla. Možná to bude chtít čas, ale jisté je, že můj domov už nikdy nevnímám úplně stejně jako dřív.
