Článek
Noví sousedé
Nastěhovali se před osmi lety. Mladý pár, dvě děti, velké auto. Předchozí majitel umřel a děti barák prodaly. Normální příběh.
První týden přišel soused a představil se. Podali jsme si ruce přes plot, ten starý, dřevěný, co tam stál třicet let. Řekl, že jsou rádi, že mají klidné sousedy. Řekla jsem, že já taky.
Druhý měsíc oznámil, že plot je shnilý a že postaví nový. Hezčí, pořádný. Kovový, s betonovým základem. Prý to zvedne cenu obou pozemků.
Přikývla jsem. Proč ne. Plot byl opravdu na spadnutí.
Ten den u doktora
Měla jsem být u toho, když měřili. Měla jsem stát vedle a dívat se, kam zatloukají kolíky. Ale ten den jsem byla u doktora. Objednání, které se nedalo přesunout. Vrátila jsem se večer a kolíky už tam byly.
Něco mi nesedlo. Nemohla jsem říct co, ale ten pocit tam byl.
Druhý den jsem vytáhla staré papíry. Kupní smlouvu, geometrický plán z roku 1976, kdy jsme s manželem barák kupovali. Hledala jsem tu červenou čáru, co označuje hranici.
Pak jsem šla ven s metrem.
Měřila jsem od rohu domu k plotu. Pak od rohu k těm novým kolíkům.
Třicet centimetrů rozdíl.
Co jsem měla udělat
Měla jsem tam jít hned. Zaklepat na dveře, ukázat papíry, říct: ty kolíky jsou špatně. Hranice je tady, ne tam. Podívejte se sám.
Bylo by to jednoduché. Ještě nestavěli, ještě se to dalo změnit. Den práce navíc, možná dva. Žádná velká věc.
Místo toho jsem šla domů a sedla ke stolu.
Přemýšlela jsem o tom, co bude. Hádky. Křik. Možná právníci. Určitě špatná krev na roky dopředu. Každé ráno vyjít z domu a dívat se na souseda, se kterým se soudím.
Manžel vždycky říkal: se sousedama se nehádej. Je to na celý život.
Měl pravdu. Sousedy si člověk nevybírá. A tihle vypadali slušně. Zdravili, děti byly vychované, na zahradě neměli bordel.
Za těch třicet centimetrů nestojí válka, říkala jsem si.
Neřekla jsem nic.
Betonový základ
Dívala jsem se, jak kopou základy. Jak míchají beton. Jak usazují kovové sloupky, jeden po druhém, v rovné linii. V té špatné linii.
Trvalo to tři dny. Soused chodil kolem a kontroloval, jestli je všechno rovné. Jeho žena nosila dělníkům kafe. Děti se dívaly z okna.
Nikdo se na mě nepodíval. Nikdo se nezeptal, jestli souhlasím. Nikdo si nevšiml, že stojím za oknem a dívám se.
Proč by si taky všímali? Byl to jejich plot. Na jejich pozemku. Aspoň si to mysleli.
Čtvrtý den bylo hotovo. Kovový plot, šedý, vysoký metr osmdesát. S betonovým základem, který jde do země aspoň padesát centimetrů.
Třicet centimetrů mého pozemku zalité v betonu.
Šest metrů čtverečních
Nemohla jsem přestat počítat. Plot je dlouhý dvacet metrů. Krát třicet centimetrů. To je šest metrů čtverečních. Šest metrů mojí zahrady, které už nejsou moje.
Někdy stojím u okna a dívám se na tu linii. Představuju si, kde by měla být. O krok dál. O ten jeden krok, který mi vzali.
Není to moc. Šest metrů na zahradě, která má osm set. Ani ne procento. Skoro nic.
Ale je to moje. Bylo to moje. A oni to mají.
Je to osm let. Pořád zdraví. Sousedka mi někdy přinese koláč, prý jí zbyl z pečení. Děti vyrostly, syn už má řidičák, dcera chodí na gympl. Normální rodina, normální sousedé.
Nikdy jsem nic neřekla.
