Článek
Když se ve dveřích objevil pes
Vracela jsem se jednou večer z práce a hned u dveří na mě čekalo překvapení. Zpoza dveří se ozývalo štěkání. Otevřela jsem a proti mně se rozběhl malý kříženec, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Spolubydlící seděl na gauči a vítal se se svým novým mazlíčkem, jako by se nic nedělo. Když jsem se ho zeptala, co to má znamenat, jen mávl rukou, že prý si vždycky přál psa a že v bytě je dost místa pro všechny. Byla jsem v šoku, protože o ničem jsme nemluvili a rozhodně jsem k tomu nedala souhlas. Byt je navíc můj a on v něm byl pouze v pozici nájemníka, aby se mi vrátila nějaká ta koruna.
Hádky a neshody
Následující dny byly čím dál horší. Pes štěkal, když jsem potřebovala spát, a o víkendech mě budil brzy ráno. Byt se začal plnit chlupy, miska s vodou byla převržená uprostřed kuchyně a zápach se linul všude. Spolubydlící si zřejmě myslel, že se s tím smířím, ale já měla opačný pocit. Připadalo mi, že ignoruje všechno, co jsme si kdy slíbili, když jsme se domlouvali na společném bydlení. Byla to pro mě věc důvěry a ta se najednou rozpadla. Někoho takového jsem ve svém vlastním bytě nechtěla.
Moje rozhodnutí
Po jedné obzvlášť vyhrocené hádce, kdy mi vyčetl, že nemám srdce, protože psa nechci, jsem seděla v pokoji a přemýšlela. Měla jsem před sebou dovolenou, na kterou jsem se těšila už dlouho. Věděla jsem, že s tímhle problémem nechci odjíždět a pořád ho mít v hlavě. Nakonec jsem se rozhodla k radikálnímu kroku. Počkala jsem, až odejde do práce, pustila psa na chodbu, vyměnila zámek a sbalila si věci. Nechala jsem mu vzkaz, že si psa může klidně nechat, ale ať si hledá nový byt.
Odjezd a pocit úlevy
Když jsem seděla ve vlaku na cestě k moři, cítila jsem směs úzkosti a úlevy. Na jednu stranu jsem věděla, že tohle rozhodnutí může znamenat konec našeho přátelství a že mě bude považovat za bezcitnou. Na druhou stranu jsem ale cítila, že jsem udělala něco, co jsem musela. Nebyl to můj pes a nikdy jsme se na něm nedomluvili. Byt měl být pro oba stejný, ale on si z něj udělal své území.
Co bude dál
Dovolenou jsem si nakonec užila, i když mě občas přepadly myšlenky, jestli jsem to nepřehnala. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že jsem jen chránila své hranice. Kdybych to nechala být, přišla bych o klid, který v domově potřebuji. Po návratu jsem věděla, že už se k původnímu stavu nevrátíme. Spolubydlící se odstěhoval a já jsem si konečně vydechla. Bylo to drsné řešení, ale pro mě jediné možné.
