Článek
Proč se stěhuju
Děti odešly. Obě. Jedna do Prahy, druhá do Brna. Zůstali jsme s manželem ve čtyřpokojovém bytě, kde jsme je vychovali. Najednou byl ten byt obrovský. A tichý.
Chodila jsem kolem zavřených dveří jejich pokojů a říkala si, k čemu to všechno je. Čtyři pokoje pro dva lidi, kteří většinu času tráví v kuchyni a ložnici.
Rozhodli jsme se zmenšit. Prodat velký byt, koupit menší. Logické, rozumné, ekonomické. Všichni říkali, že to dává smysl. A dává. Jenže nikdo mi neřekl, jak moc to bude bolet.
Třicet let v krabicích
Začali jsme balit. A v tu chvíli jsem pochopila, co znamená třicet let na jednom místě.
Skříně plné věcí, na které jsem zapomněla. Šuplíky nacpané papíry, které už nikdo nepotřebuje. Půda, kam jsme odkládali všechno, co jsme nechtěli vyhodit, ale ani nepoužívali.
První den jsem strávila nad jednou krabicí. Byly v ní kresby dětí ze školky. Sluníčka s paprsky, panáčci bez krků, nápisy MAMA a TATA psané zrcadlově. Seděla jsem na podlaze a brečela.
Manžel přišel, podíval se na mě a řekl: „Tak to necháme.“
„Co necháme?“
„Všechno. Nebudeme se stěhovat.“
Ale já věděla, že to nejde. Že tenhle byt je pro nás moc velký a moc drahý. Že je čas jít dál.
Utřela jsem si oči a kresby dala do krabice s nápisem NECHAT.
Ve dvaceti a v padesáti
Ve dvaceti jsem se stěhovala třikrát za dva roky. Kolej, podnájem, jiný podnájem. Pokaždé to byla sranda. Kamarádi přišli pomoct, objednali jsme pizzu, někdo přinesl pivo. Stěhování bylo párty.
Teď? Teď mě bolí záda po prvním zvednutí krabice. Kamarádi mají taky padesát a taky je bolí záda. Pizza mi dělá špatně od žaludku a po pivu usnu v osm večer.
A hlavně, ve dvaceti jsem se stěhovala DO něčeho. Do nového života, do dobrodružství, do budoucnosti. Teď se stěhuju Z něčeho. Z místa, kde jsem byla šťastná. Z bytu, který má v každém rohu vzpomínku.
Tady u okna stál vánoční stromeček. Tady na zdi je škrábanec od kola, které syn dostal k narozeninám. Tady na podlaze je skvrna od vína, které jsme rozlili, když jsme slavili moje čtyřicátiny.
Jak se tohle zabalí do krabice?
„To je skvělý nápad!“
Všichni kolem říkají, jak je to skvělé. Menší byt, nižší náklady, méně starostí. Budete mít víc času na sebe. Budete cestovat. Budete žít.
Přikyvuju a usmívám se. Neříkám, že se bojím. Že mám pocit, jako bych zavírala kapitolu, kterou ještě nechci zavřít. Že ten nový byt je hezký, ale není můj. Zatím.
Sousedka se zastavila, když viděla stěhovací auto. „Tak vy se stěhujete? To je škoda, byli jste tady tak dlouho.“
Třicet let. To není dlouho. To je celý život.
Poslední noc
Den před stěhováním jsem nemohla spát. Vstala jsem ve tři ráno a prošla se prázdným bytem. Všechno bylo v krabicích, jen holé stěny a prázdné police.
Stála jsem v pokoji, kde spala dcera. Pamatuju si, jak jsme ho malovali narůžovo, protože jiná barva nepřicházela v úvahu. Jak jsme lepili na strop hvězdy, které svítily ve tmě. Jak jsem ji ukládala a četla jí pohádky.
Teď tam byla jen světlá skvrna na zdi, kde visel plakát.
Sedla jsem si na parapet a dívala se z okna. Tahle ulice. Tyhle stromy. Tenhle výhled. Třicet let jsem se na něj dívala a nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mi bude chybět.
Nový začátek
Stěhování proběhlo. Dva dny, tři stěhováci, nekonečné množství krabic. Nový byt je menší, světlejší, modernější. Má výtah, což oceníme za dalších dvacet let. Má balkon s výhledem na park.
Je hezký. Ale ještě to není domov.
Manžel říká, že si zvykneme. Že za rok si nebudeme pamatovat, jak vypadal ten starý byt. Možná má pravdu. Možná ne.
Zatím sedím mezi krabicemi a hledám konvici na čaj. Je někde tady. Ve které krabici? Netuším. Označila jsem ji KUCHYNĚ, ale těch krabic s nápisem KUCHYNĚ je dvacet.
Dcera volala, jestli jsme v pohodě. Řekla jsem, že jo. Neřekla jsem, že jsem včera večer brečela nad fotkou našeho starého bytu.
Stěhování v padesáti je jiné než ve dvaceti. Není to jen o krabicích a nábytku. Je to o tom, že balíte celý život. A některé věci se prostě zabalit nedají.
Ale možná je to tak správně. Možná je čas udělat místo pro nové vzpomínky. Pro nové škrábance na zdi a nové skvrny na podlaze.
Až najdu tu konvici, udělám si čaj a zkusím se na to podívat takhle.
