Článek
Během pandemie covid-19 došlo k bezprecedentnímu zásahu státu do ekonomiky. Vláda se rozhodla udržet příjmy domácností a firem prostřednictvím fiskálních transferů, dotací a kompenzací, a to i v situaci, kdy se velká část ekonomické činnosti zastavila. Cílem bylo zabránit masovému propouštění, ztrátě firemní infrastruktury a celkovému kolapsu ekonomické aktivity. Tyto prostředky však nebyly kryté odpovídající produkcí statků a služeb – v ekonomice se objevily nové peníze bez reálného protějšku v hodnotě vytvořené prací.Během pandemie covid-19 došlo k bezprecedentnímu zásahu státu do ekonomiky. Vláda se rozhodla udržet příjmy domácností a firem prostřednictvím fiskálních transferů, dotací a kompenzací, a to i v situaci, kdy se velká část ekonomické činnosti zastavila. Cílem bylo zabránit masovému propouštění, ztrátě firemní infrastruktury a celkovému kolapsu ekonomické aktivity. Tyto prostředky však nebyly kryté odpovídající produkcí statků a služeb – v ekonomice se objevily nové peníze bez reálného protějšku v hodnotě vytvořené prací.
Vznikla tak nerovnováha mezi objemem peněžní zásoby a objemem reálně dostupného zboží. Z krátkodobého hlediska tato politika pomohla stabilizovat situaci a zabránila deflační spirále, která by mohla vyústit v hlubokou recesi. Dlouhodobým důsledkem však bylo postupné přelévání nadbytečné likvidity do růstu cen, tedy do inflace. Inflace se v tomto kontextu stala jakýmsi „vyrovnávacím mechanismem“, který zpětně rozložil náklady krizových opatření mezi všechny účastníky ekonomiky.
Jinými slovy, stát během pandemie „koupil čas“ – vytvořil zdání stability v době, kdy ekonomika fyzicky nevyráběla, a zaplatil za to pozdější ztrátou kupní síly obyvatelstva. Inflaci tak lze chápat jako formu společenského dluhu: jako cenu, kterou společnost zpětně uhradila za období, kdy žila z peněz bez skutečné produkce. Tento dluh nebyl zapsán v účetnictví státu, ale projevil se ve formě znehodnocených úspor a vyšších životních nákladů.
Alternativou by bylo nezasáhnout vůbec. V takovém scénáři by následoval prudký pokles poptávky, masová nezaměstnanost a vlna bankrotů napříč odvětvími, zejména v sektorech služeb a malých podniků. Krátkodobě by to znamenalo deflaci a hlubokou recesi, jejíž sociální i politické dopady by byly značné. Oživení by trvalo roky a ekonomika by ztratila část své výrobní kapacity i lidského kapitálu.
Z ekonomického pohledu tedy vláda neodstranila ztrátu hodnoty, pouze ji časově posunula. Namísto okamžitého deflačního šoku nastala pozdější inflační vlna, která se stala nástrojem, jímž se ekonomika sama vyrovnala s nadměrným objemem peněz a uměle udržovanou poptávkou. Inflace tak v konečném důsledku představovala způsob, jakým společnost zpětně zaplatila za dočasné zachování ekonomické stability během pandemie.
