Článek
Pozvánka, která zněla jako dovolená
Volal ve středu večer a mluvil nadšeně, jako by nám nabízel malou rodinnou dovolenou, kterou by byla škoda odmítnout.
„Přijeďte o víkendu na chatu, bude hezky, zatopíme v krbu, uděláme maso na grilu a konečně si odpočinete od města.“
To slovo odpočinete ve mně zůstalo, protože poslední týdny byly dlouhé a plné práce, a představa víkendu někde mimo ruch města zněla skoro jako slib, že se na chvíli zastaví čas.
Souhlasili jsme rychleji, než jsme přemýšleli.
První pohled, který všechno prozradil
Když jsme přijeli, vítal nás s úsměvem, ale hned za ním byla opřená štafle, kýble, hadry, kýbl s barvou a štětce, které rozhodně nevypadaly jako dekorace.
Okna byla zaprášená po zimě a plot kolem pozemku měl barvu, která kdysi byla hnědá, ale teď byla spíš unavená a oprýskaná.
„Když už jste tady, mohli bychom to spolu udělat,“ řekl lehce, jako by šlo o drobnost, která zabere hodinu.
Podívala jsem se na manžela a on se podíval na mě, a oba jsme věděli, že to hodinu zabírat nebude.
Dopoledne, které nebylo odpočinkové
Než jsme si stihli pořádně vybalit věci, už jsme stáli venku. On u plotu, já u oken, kýbl s vodou u nohou, ruce studené a mokré.
Slunce svítilo, ptáci zpívali a les voněl jarem, ale já jsem stála na štaflích a drhla zaschlé mapy na skle, zatímco jsem si říkala, že jsem si víkend představovala jinak.
Švagr chodil kolem a říkal, že jsme hodní, že to půjde rychle a že pak už budeme mít klid.
Jenže práce na chatě má zvláštní vlastnost, nikdy nekončí.
Oběd, který chutnal jako přestávka v práci
Kolem druhé jsme si dali jídlo na terase a on byl spokojený, jak nám to jde od ruky, zatímco já jsem cítila svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že existují.
Vyprávěl, co všechno chce letos ještě opravit, natřít, spravit, vyměnit, a já jsem přikyvovala a přitom doufala, že to není plán na další víkendy.
Odpoledne, kdy jsem pochopila, že to nebylo nedorozumění
Po jídle jsem si na chvíli sedla s kávou a myslela si, že máme hotovo, ale on přinesl další štětce a otevřel další plechovku barvy.
„Když už to máme rozdělaný, byla by škoda toho dneska nechat,“ řekl.
A tehdy mi došlo, že to nebylo spontánní rozhodnutí, ale plán, o kterém jsme jen nebyli informovaní.
Ticho mezi námi a manželem
Večer jsme seděli u ohně a on byl spokojený, unavený dobrým způsobem, jaký mají lidi po práci na čerstvém vzduchu.
Já byla unavená jinak. Tím typem únavy, který vzniká, když člověk dělá něco, co si nevybral.
Cestou do postele jsme si s manželem řekli jen pár vět, ale oba jsme věděli, že příště se musíme zeptat dopředu.
Co jsem si z toho odnesla
Švagr nás asi nechtěl zneužít, jen je zvyklý, že rodina si pomáhá a že práce na chatě je normální součást víkendu.
Jenže pomoc a očekávání nejsou to samé.
A příště, až někdo řekne „přijeďte si odpočinout“, se možná zeptám, jestli mám vzít plavky… nebo pracovní rukavice.
