Článek
Co musí a nemusí volič?
Při pohledu na vyjádření různých veřejně činných osob by se jeden domníval, že nejít k volbám je skoro zločin proti demokracii. Politologové, podcasteři, komentátoři nebo politici. Ti všichni nabádají k tomu, že kdo nejde volit, bude volit smrt bídu a utrpení komunistů či fašistů. Bezpochyby mají z hlediska volebních výsledků pravdu, protože vycházejí z jednoduché matematiky, která politiku obsáhnout ovšem ani z daleko nedokáže. Zní to navíc velmi jednoduše. „Pokud budete neúčastí ve volbách snižovat volební účast, budou na tom tratit demokratické strany a získávat strany nedemokratické, protože jejich voliči přijdou všichni.“
Takovému argumentu se dá ve veřejném prostoru málo co vytknout. Je krátký, lehce pochopitelný a navozuje pocit, že neúčastí u voleb si zvolíte vlastně to nejhorší. Co když ale začneme předkládat protiargumenty, které by mohly větu výše v uvozovkách postavit do jiného světla?
Kde nic není ani volby neberou.
Za prvé je zjevné, že česká politika je nyní ve stadiu naprostého kómatu. ČSSD již neexistuje zásluhou pana Fierlingera v sukni, strany koalice Spolu jsou naprosto vyprázdněné, a to jak ideologicky tak personálně. Spolu fakticky pokračuje v politice sociálního státu, kde schodek rozpočtu je jenom číslo. Starostové a nezávislí nikdy nebyli příliš tradiční strana, čemuž napovídá i jejich název. Nikdo asi nečeká, že různí starostové a nezávislé osobnosti budou sdílet nějaký společný zájem, který by je spojoval. Dříve to možná mohly být skutečně zájmy obcí, ale to již dávno neplatí. Na druhém konci jsou Piráti, kteří svým „povedeným“ angažmá ve vládě přivedli stranu pod 10%. Nemůžeme tvrdit, že by neprosadili nic, ale upřímně si řekněme, že by to, čím se Piráti chválí, prosadilo i bez nich. A to pamatuju doby, kdy se o Bartošovi mluvilo jako o možném premiérovi.
A proč tohle všechno píšu? Je zcela zjevné, že jsme se objevili znovu v roce 1929. Nebudu nyní předpovídat, kdy nás čeká válka s totalitními silami Číny a Ruska, ale dovolím si podotknout, že v roce 1929 nastoupila za první republiky do Strakovy akademie první tzv. široká koalice. Tento typ koalice se následně opakoval až do roku 1938, kdy neslavně první ČSR skončila. V ČR je to nyní zcela stejné. Možnost zvolit si někoho jiného než vládní koalici nemáme (pokud chceme volit demokratické strany s reálnou šancí na účast v parlamentu), ale k volbám jít dle výše uvedeného argumentu musíme. Fakticky tedy nejenomže musíme volit „pětikoalici“ ať už chceme nebo nechceme, ale musíme u toho volit i ty, kteří takovou situaci dopustili. Tedy situaci pojmenovanou výše jako širokou koalici, kdy se všechny demokratické strany v parlamentu musí spojit, aby se mohla vytvořit vláda s demokraty, a nikoliv s komunisty, kteří chtějí změnit režim, znárodnit kde co a kde koho nebo dokonce zakázat ostatní strany.
A tady přichází ten zásadní problém. Situace bloku demokratů proti „těm ostatním“ není nová. Když v roce 2010 vstupovala do vlády strana Věcí veřejných s tím, že bude prosazovat svůj vlastní byznys v bezpečnostní oblasti, zcela jistě se nejednalo o klasickou stranu hájící zájmy voličů, ale hájící zájmy svých majitelů, tehdy pana Bárty. Nelze pochybovat, že ANO nebo SPD jsou jiné. I tak se ale tyto strany společně s komunisty dneska dokázaly prosadit a dokonce sahají po ústavní většině. Reakce Spolu je taková, že se čeká na volební katastrofu. Na kandidátkách a ve vedení strany nabízejí tváře, které by se daly bez mrknutí oka označit jako velmi vyčpělé či přímo za nepoužitelné. Pan Benda a jeho rodinný gang bude samozřejmě kandidovat znovu. Pánové Vondra, Petr Fiala, Bartošek, Blažek, Bělobrádek nebo pan Czernin jsou již více než 15 let v nejvyšších patrech české politiky. Různé strany, stejný problém typický pro komunisty 20. století. Držet se pozic, nikoho mezi sebe nepustit a strávit v parlamentních lavicích praktický celý život (v případě komunistů platilo, že ve funkci běžně umírali). Jak dlouho bychom tedy měli vlastně povinnost chodit k volbám a volit demokratické strany pětikoalice, abychom nepomáhali těm nedemokratickým jako je SPD a KSČM?? Dvě volební období? Tři? V první republice to vydrželo 9 let. Jsme tedy v poločase rozpadu?
Proč by měl někdo po téměř dvě dekády volit znovu ty stejné osoby, které proti Babišovi evidentně absolutně nestačí, ztrácejí a ve finále dokonce prosazují něco, co nechtějí ani jejich vlastní voliči? Připomeňme si, že voliči ODS nemají například s přijetím eura problém, ale 35 poslanců ODS evidentně ano. Voličů TOP09 mi je líto asi ještě víc než těch z ODS. Paní Pekarová Adamová již kandidovat nebude a vypadá to, že předsednický post je takový černý petr, který nikomu v ruce zůstat nechce. Představa, že jeden z ministrů z nejhorší pověstí, pan Válek, bude předseda TOP09, mi přijde komická. STAN je na tom docela podobně, i když ti předsedu v tuhle chvíli mají, naštěstí.
Krize přináší krach, ale i příležitost.
Odpověď na otázku položenou o odstavec výše je tedy taková, že raději než volit znovu ty stejné tváře, které již prokazatelně selhaly, bude lepší nevolit nikoho. To sice opravdu může přinést destrukci demokracie, ale ta již nějakou dobu ze strany ANO a ostatních probíhá. Novinář Jindřich Šídlo jednou řekl, že voliči ať si zvolí co chtějí a on se s tím nějak popasuje. Je to sice prakticky jediná věc, se kterou s panem Šídlem souhlasím, ale lepší než nic. Výrazná krize demokracie ovšem může přinést i reformu demokratických stran a objevení nových leaderů a nových tváří a úspěšný boj proti Agrofertu a Andreji Babišovi a jeho kolegům z řad KSČM. Možná je dobré si uvědomit, že okno příležitosti by se ve skutečné krizi mohlo otevřít pro řadu jiných, mladších a průraznějších.
Jedná se samozřejmě jen o polemiku nad tím, proč nelze kategoricky říct, že nejít volit znamená volit fašisty. Nejenže na výběr fakticky příliš moc není, ale kde je krize, tam je prostor pro příležitost říct si, že to jde dělat i lépe, anebo že je čas, aby již někteří šli do politického důchodu.
Na konci si znovu si vypomůžu Jindřichem Šídlem, který tvrdí, že když ČR přežila deset let Miloše Zemana, přežije i další Babišovu vládu, ať už tam bude s kýmkoliv. Já s tím sice úplně nesouhlasím, protože hranice mezi demokracií a totalitou je velmi tenká, ale krize může přinést nejenom poražené, ale také vítěze. A poražení i vítězi mohou být na stejné straně, na straně demokratické České republiky.
