Článek
Notebook jako velká šance
Škola psala, že notebooky dostávají kvůli výuce, projektům, domácím úkolům a digitálním dovednostem, které budou děti potřebovat celý život. Znělo to rozumně, moderně a vlastně i spravedlivě, protože ne každá rodina si může dovolit kupovat dětem techniku.
Syn byl nadšený a já s ním, protože jsem si říkala, že bude mít stejné podmínky jako ostatní a že se naučí pracovat s věcmi, které budou pro jeho budoucnost normální.
První večer si ho položil na stůl a dlouho si ho jen prohlížel.
První týden, kdy všechno vypadalo správně
Ze začátku na něm opravdu dělal úkoly, hledal informace, psal referát a ukazoval mi, co všechno umí. Byl pyšný, že má nový „školní notebook“.
Já byla klidná, protože jsem měla pocit, že technologie může být užitečná, když se používá správně.
Moment, kdy jsem slyšela jiný zvuk
Pak jsem jedno odpoledne šla kolem jeho pokoje a místo zvuku psaní nebo videa z výuky jsem slyšela rychlé klikání myši, hudbu z hry a krátké výkřiky radosti i frustrace.
Zaklepala jsem a on notebook rychle přepnul na otevřený dokument, tak rychle, že to bylo vlastně roztomilé a smutné zároveň.
„Děláš úkoly?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ řekl až příliš rychle.
Jak se z nástroje stal herní svět
Postupně jsem si začala všímat, že notebook je zapnutý čím dál častěji, ale školních věcí na něm nepřibývá. Zato přibývají hry, videa, sluchátka a zavřené dveře.
A já jsem začala řešit věc, kterou řeší dnes skoro každý rodič. Kde je hranice mezi učením, zábavou a útěkem do obrazovky.
Rozhovor, který nikam nevedl
Jednou večer jsem si k němu sedla na postel a řekla mu klidně, bez křiku, že vím, že na tom notebooku hraje hry, a že mi nejde o to mu všechno zakázat, ale že ten notebook dostal hlavně na školu. Snažila jsem se mluvit rozumně, jako člověk, který chce pochopit, ne jako rodič, který jen rozdává zákazy.
Dlouho mlčel a koukal do stolu, a pak řekl, že všichni spolužáci hrají, že spolu hrají večer, že si tam píšou a že když tam nebude, tak bude mimo.
Řekla jsem mu, že to chápu, ale že škola musí být první.
Přikývl.
A druhý den jsem zase slyšela z pokoje zvuky hry.
Pravidla, která existují jen na papíře
Zkusili jsme domluvit pravidla. Nejdřív škola, pak hry, žádné hraní v noci, žádné hry, když má nedodělané úkoly. Řekli jsme si to normálně, bez hádky, skoro dospěle.
Jenže realita vypadá jinak.
Notebook je zapnutý skoro pořád. Úkoly jsou „hotové za chvíli“.
Otázka, na kterou zatím nemám odpověď
Syn dostal notebook na výuku a hraje na něm hry.
Já jsem s ním zkusila mluvit. Ne jednou.
A zatím to nepomohlo.
A teď nevím, jestli mám být zlá a zakázat mu to, nebo čekat, že to jednou pochopí sám a mezitím doufat, že nepromeškám moment, kdy jsem měla zasáhnout.
A možná je na tom nejhorší to, že nikdo rodiče nepřipraví na chvíli, kdy musí rozhodnout mezi důvěrou a kontrolou a ví, že ať zvolí cokoliv, může to být špatně.
