Syn mi řekl, ať si užívám důchod. Neřekla jsem mu, že nevím jak

Zavolal mi minulý týden. Normální hovor, nic zvláštního. Jak se mám, co dělám, jestli potřebuju něco zařídit.

Pak řekl: „Mami, už si konečně užívej. Celý život jsi dřela, teď máš čas pro sebe.“

Řekla jsem: „Jo, máš pravdu.“

Položila jsem telefon a zůstala sedět v kuchyni. Bylo devět ráno. Přede mnou byl celý den. A já nevěděla, co s ním udělám.

Nastoupila jsem do práce v třiadvaceti. Účetní, nejdřív malá firma, pak větší, pak ještě větší. Čtyřicet let tabulek, faktur, výkazů. Čtyřicet let ranního vstávání v šest, autobusu v sedm, kanceláře od osmi do pěti.

Lidé se mě ptali, jestli mě to baví. Nevěděla jsem, co odpovědět. Nebylo to o tom, jestli mě to baví. Bylo to o tom, že vím, co mám dělat. Každý den. Každou hodinu. Každou chvíli.

Ráno káva u stolu, kontrola mailů. Dopoledne faktury. Oběd v jídelně, vždycky v půl jedné. Odpoledne výkazy. V pět domů. Večer uklidit, uvařit, připravit na další den.

Měla jsem strukturu. Měla jsem smysl. Měla jsem důvod vstát z postele.

Teď nemám nic.

Pamatuju si ten první den v důchodu. Probudila jsem se v šest, jako vždycky. Ležela jsem v posteli a čekala, až zazvoní budík. Nezazvonil. Vypnula jsem ho den předtím.

Vstala jsem, udělala kafe, sedla ke stolu. A pak jsem si uvědomila, že nemám kam jít.

Celý život jsem spěchala. Do práce, z práce, na nákup, k doktorovi, na schůzku. Vždycky jsem někam spěchala. A najednou, nikam.

Seděla jsem u toho kafe dvě hodiny. Dívala se z okna. Lidi chodili do práce, do školy, po svých životech. Já seděla.

První týden jsem si dělala seznamy. Co musím udělat. Uklidit sklep. Přebrat skříně. Zavolat sestře. Zajít na poštu.

Udělala jsem všechno za tři dny. Pak jsem seděla a dívala se na prázdný papír.

Co teď?

Syn říkal, ať si najdu koníčky. Kamarádka říkala, ať se přihlásím na kurz. Sousedka říkala, ať chodím na procházky.

Přihlásila jsem se na kurz angličtiny. Vydržela jsem tři lekce. Seděla jsem tam mezi lidmi, kteří se smáli a povídali si, a já nevěděla, co jim říct. Přestala jsem chodit.

Procházky jsem zkusila taky. Chodila jsem kolem rybníka, každý den, hodinu. Pak jsem přišla domů a zbytek dne zela prázdnotou.

Nejhorší jsou obědy.

Celý život jsem jedla v práci. V jídelně, s kolegyněmi, mezi lidmi. Mluvily jsme o ničem. O počasí, o dětech, o tom, co dávali v televizi. Nic důležitého. Ale bylo to něco.

Teď sedím sama v kuchyni. Ohřeju si něco z včerejška, sním to, umyju talíř. Patnáct minut. Pak zbývá zbytek dne.

Někdy si pustím rádio, jen aby tam byl nějaký hlas. Někdy nechám běžet televizi. Neposlouchám, co říkají. Jen potřebuju slyšet, že někdo mluví.

Nechybí mi práce. Ty tabulky, ty faktury, ta šéfová, co vždycky něco chtěla. To mi nechybí.

Chybí mi vědět, kdo jsem.

Čtyřicet let jsem byla účetní. Paní Králová z účtárny. Ta, co dělá výkazy. Ta, co ví, kde je která faktura. Ta, na kterou se lidi obracejí, když něco potřebují.

Teď jsem důchodkyně. Stará paní, co sedí doma. Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo se na mě neobrací. Nikdo neví, že existuju.

Syn říká, ať si užívám. Ale čeho? Volného času? Mám ho tolik, že nevím, kam s ním. Odpočinku? Od čeho? Života?

Minulé úterý jsem seděla v obýváku a brečela. Jen tak. Bez důvodu. Prostě jsem seděla a slzy tekly.

Není to deprese. Aspoň si myslím, že ne. Je to něco jiného. Prázdnota. Jako když se díváte do skříně a nic tam není. Tak to mám v hlavě. Dívám se dovnitř a nic tam není.

Pak jsem si otřela oči, vstala a šla udělat večeři. Pro sebe. Sama.

Volá jednou týdně. Vždycky se zeptá, co jsem dělala. Vždycky řeknu něco – byla jsem na procházce, volala jsem sestře, uklidila jsem.

Nikdy neřeknu pravdu. Že jsem seděla čtyři hodiny u okna. Že jsem nevěděla, co se sebou. Že mě bolí z toho nicnedělání víc než mě kdy bolela práce.

On si myslí, že důchod je svoboda. Že konečně můžu dělat, co chci. Neví, že já nevím, co chci. Že jsem čtyřicet let dělala, co jsem musela, a teď neumím dělat to, co chci.

Nikdy jsem ho to nenaučila. Nikdo mě to nenaučil.

Jediný člověk, se kterým mluvím, je Marta z patra. Taky důchodkyně, o pět let starší.

Jednou jsem jí řekla, že nevím, co se sebou. Čekala jsem, že mi řekne něco moudrého. Že mi poradí.

Místo toho řekla: „Já taky ne. Ale už jsem si zvykla.“

Zvykla. Jako by to bylo něco, na co se dá zvyknout. Prázdnota, co trvá roky.

Možná má pravdu. Možná si člověk zvykne na všechno. I na to, že neví, proč vstává.