Článek
Okamžik, který ve mně zůstal
Seděli jsme spolu u stolu a on mluvil dál, jako by mi vysvětloval něco samozřejmého. Říkal, že v mém věku už se lidem nevyplatí dávat šanci, že zaměstnavatelé nechtějí řešit zdravotní omezení ani nižší tempo. Dodal, že důchod je přece od toho, abych si odpočinula a byla ráda, že už nic nemusím. Poslouchala jsem ho a měla pocit, že mluví o někom cizím. O někom, kdo už nemá co nabídnout a má se s tím smířit. Ten pocit ve mně zůstal ještě dlouho potom, co odešel.
Byla jsem čerstvě v důchodu a snažila se srovnat s tím, že ze dne na den nemám kam chodit. Práce pro mě nikdy nebyla jen zdroj peněz. Byla to struktura dne, pocit, že jsem k něčemu platná. Syn to myslel prakticky. Řekl, že firmy chtějí mladé, flexibilní, bez zdravotních omezení. A že bych si měla zvyknout na klidnější tempo. Jenže já klid necítila. Spíš prázdno a vztek, který jsem si nechtěla přiznat.
Rozhodnutí, které nebylo hrdinské
Nepřemýšlela jsem dlouho. Nešlo o žádné velké odhodlání ani životní plán. Prostě jsem si jedno ráno sedla k počítači a aktualizovala životopis. Bez přikrášlování, bez snahy se omlouvat za věk. Popsala jsem, co umím, co jsem dělala a v čem jsem spolehlivá. Poslala jsem ho na pár inzerátů, které mi připadaly rozumné. Neříkala jsem si, že musím uspět. Spíš jsem potřebovala sama sobě dokázat, že to aspoň zkusím.
První odpověď přišla dřív, než jsem čekala
Už za pár dní mi přišel email s pozváním na pohovor. Byla jsem zaskočená. Připravovala jsem se, ale ne nijak křečovitě. Na schůzce se mě nikdo neptal na věk. Zajímalo je, jestli zvládnu práci, jestli chci pracovat a jestli jsem ochotná učit se nové věci. Odcházela jsem s pocitem úlevy. Ne proto, že by mi někdo něco slíbil, ale proto, že se mnou jednali normálně.
Nabídky, které změnily atmosféru doma
Během jednoho měsíce jsem měla tři nabídky práce. Každou jinou, každou s jinými podmínkami. Částečný úvazek, administrativní výpomoc, práce, kde bylo potřeba hlavně zkušeností a klidu. Když jsem to doma řekla, syn se zarazil. Neřekl nic zlého, jen byl překvapený. V tom tichu bylo všechno. Uvědomila jsem si, že nejde o to, kdo má pravdu, ale jak snadno člověk přijme cizí omezení za své.
Věk jako výhoda, ne překážka
Začala jsem pracovat a rychle jsem pochopila, proč o mě stáli. Nehoním se, nedělám zbytečné chyby, nepotřebuji se předvádět. Přijdu včas, udělám, co mám, a jdu domů s čistou hlavou. Kolegové se na mě obracejí s otázkami, protože vědí, že už jsem spoustu situací zažila. To, co jsem dřív brala jako zátěž, se ukázalo jako přednost.
Jedna věta, na kterou jsem nezapomněla
Syn mi nedávno řekl, že by nikdy nečekal, jak se to celé vyvine. Usmála jsem se. Ne proto, že bych mu to chtěla vrátit, ale proto, že jsem sama sobě dokázala něco důležitého. Že dokud mám chuť a sílu, nemá smysl se předem odepisovat jen proto, že to zní rozumně.
