Článek
Nečekaný hovor
Syn zavolal v neděli večer. Naštvaný hlas, bez pozdravu.
„Mami, zase jsi mu dal prachy?“
„Pět set. Na narozeniny.“
„Jeho narozeniny byly před měsícem.“
„Tak dodatečně.“
Ticho. Slyšela jsem, jak si povzdechl. Ten povzdech, co ho znám od jeho puberty. Ten, co říká: zase děláš něco špatně.
„Mami, prosím tě. Domluvili jsme se, že mu nebudeš dávat peníze jen tak. Musí se naučit, že věci nejsou zadarmo.“
„Já vím.“
„Tak proč to děláš?“
Neodpověděla jsem. Co bych řekla? Že bez těch pěti set by nepřišel? Že je to jediný důvod, proč zvedne telefon, když volám? Že jsem si to koupila. Dvě hodiny s vnukem za pět set korun?
„Mami?“
„Nebudu to dělat,“ řekla jsem. „Promiň.“
Zavěsila jsem a seděla v kuchyni. Věděla jsem, že lžu. Udělám to znovu. Příští měsíc, příští návštěva. Protože jinak žádná návštěva nebude.
Sedmnáct let
Tomášovi je sedmnáct. Vysoký, hezký kluk, vlasy do očí, sluchátka pořád v uších. Syn a snacha jsou na něj pyšní, dobrý student, sportuje, má kamarády.
Ke mně chodil jako malý každý týden. Pekli jsme spolu koláče, četli pohádky, chodili do parku krmit kachny. Byl to můj kluk. Moje sluníčko.
Pak vyrostl. Přišla škola, pak kamarádi, pak holky, pak telefon. Normální věci. Všechny děti vyrostou.
Ale některé vyrostou dál než jiné. Některé zapomenou cestu k babičce.
První stokoruna
Začalo to, když mu bylo třináct. Přišel na návštěvu, přivedl ho syn, jak bylo ve zvyku. Seděl v obýváku, díval se do telefonu, odpovídal jednoslabičně. Ano. Ne. Nevím. Asi jo.
Když odcházel, dala jsem mu stokorunu. Jen tak, do kapsy.
Poprvé za celé odpoledne se na mě podíval. Opravdu podíval, ne skrz mě.
„Díky, babi.“
Dvě slova. Ale řekl je mně. A usmál se.
Další měsíc přišel sám. Zavolal předem, jestli může. Seděli jsme v kuchyni, on vyprávěl o škole, víc než kdy předtím. Když odcházel, dala jsem mu dvě stě.
Pochopila jsem pravidlo.
Účetnictví
Začala jsem si to zapisovat.
Leden – 300 Kč – 1,5 hodiny. Únor – 200 Kč – 45 minut. Březen – 500 Kč – 2 hodiny. Duben – nic - 30 minut. Květen – nepřišel.
Ten duben jsem nedala nic. Chtěla jsem zkusit, jestli přijde i tak. Jestli mu chybím. Jestli na mě myslí.
Nemyslel. Nepřišel. Volala jsem mu dvakrát, nezvedl. Napsal zprávu: Promiň babi, mám hodně učení.
Syn
Syn to zjistil náhodou. Tomáš se prořekl, něco o tom, že od babičky dostal na sluchátka.
Pak ten telefon. Pak ta hádka.
„Mami, děláš z něj žebráka. Učíš ho, že za lásku se platí.“
Chtěla jsem říct: A co když jo? Co když je to jediná měna, kterou přijímá? Co když bez ní nevidím vnuka měsíce?
Neřekla jsem to. Řekla jsem: „Máš pravdu. Nebudu to dělat.“
A pak jsem to udělala znovu.
