Článek
Kluk, který byl jiný
Syn se nikdy netlačil do kolektivu. Měl pár spolužáků, se kterými si rozuměl, ale většinu času byl spíš samotář. Když jednoho dne přišel domů a řekl, že by chtěl pozvat kamaráda, byla jsem nadšená. Říkala jsem si, že je skvělé, že si s někým sedl.
Když se kluk objevil u dveří, pochopila jsem, proč na něj syn tolik myslí. Mluvil potichu, měl neustále sklopený pohled a působil nejistě. Choval se ale velmi slušně. Přinesl buchtu, kterou prý pekla jeho babička, a poděkoval, že smí zůstat přes noc.
Nepovedený vtip
Manžel přišel z práce, když už kluci hráli v obýváku na konzoli. Byl podrážděný, protože měl náročný den. Když uviděl synova kamaráda, zarazil se a pak se nahlas rozesmál. „To si děláš legraci? On má na hlavě tohle?“ řekl a ukázal na klukovy dlouhé, roztřepené vlasy.
V tu chvíli ztichl celý pokoj. Syn zrudl, kamarád sklopil oči a já měla chuť se propadnout do země. Manžel se smál dál, i když musel vidět, že to nebylo vhodné. Teprve když jsem ho napomenula, odešel do kuchyně a bouchl dveřmi.
Ticho, které bolelo
Kluk se omluvil, že musí domů. Tvrdil, že mu volala maminka, ale bylo jasné, že se jen cítil poníženě. Syn ho doprovodil ke dveřím a pak se beze slova zavřel v pokoji. Když jsem tam po chvíli šla, seděl na posteli a měl mokré oči. Řekl, že jeho kamarád to nemá doma jednoduché a že se u nás chtěl cítit dobře.
Manžel se později snažil tvářit, že se nic nestalo. Řekl, že to byl jen hloupý vtip. Ale pro syna to nebyl vtip. Dva dny s ním skoro nemluvil. Nakonec mu řekl, že pokud má potřebu shazovat lidi kvůli tomu, jak vypadají, tak si s ním nemá co říct.
Pozdní uvědomění
Manželovi to trvalo dlouho, než pochopil, co vlastně udělal. Možná až ve chvíli, kdy slyšel syna mluvit s někým po telefonu a říkat, že už svého kamaráda do našeho domu nikdy nevezme. Viděla jsem na něm, že ho to zasáhlo, ale bylo pozdě.
Ten kluk k nám už nikdy nepřišel. Syn se s ním sice dál stýkal, ale jen mimo domov. Když jsem ho o pár měsíců později náhodou potkala, pozdravil mě a usmál se. Tehdy jsem pochopila, že je to citlivý a slušný chlapec, který si to ponížení určitě pamatoval.
Co se už nedá vrátit
Dnes na to občas vzpomínám, když vidím, jak si syn pečlivě vybírá, komu důvěřuje. Manžel si sice později přiznal, že se zachoval jako hlupák, ale škodu, kterou tím napáchal, už nesmazal. Někdy totiž jedno hloupé slovo dokáže zničit něco, co se teprve rodilo – důvěru, přátelství i pocit bezpečí.
