Článek
Starý telefon, nové posměšky
Nikdy jsem nepotřebovala mít v kapse malý počítač. Telefon mám hlavně na to, abych mohla zavolat nebo napsat, když je třeba. Syn to ale nechápal. Neustále se mi posmíval, že jsem „offline“ a že se v dnešním světě neobejdu bez aplikací. Když mi jednou ukazoval, jak přes mobil platí kávu v kavárně, prohlásil, že se prý stydí, když vidí, jak mačkám čísla jako v minulém století.
Já se na něj jen usmála. Nechtěla jsem se hádat. On vyrůstal s technikou, já ještě s papírovými mapami a telefonními automaty. Každá doba má své. Ale v duchu jsem si říkala, že by možná jednou mohl poznat, že i „starý“ způsob má své výhody.
Když se mu svět zhroutil do jedné praskliny
Jednoho večera se vrátil domů rozčilený. Spadl mu telefon a přes celý displej se táhla tlustá prasklina. Snažil se ho zapnout, ale obrazovka zůstala černá. Po chvíli se začal potit, protože si uvědomil, že v něm má úplně všechno - peněženku, lítačku, kontakty i přístup do banky.
Seděla jsem v kuchyni, pila čaj a pozorovala, jak pobíhá po bytě jako bezradné dítě. Nabídl mi, že si půjčí notebook, aby se přihlásil ke svému účtu, ale ani to mu nepomohlo. Všechno měl napojené na mobil, včetně ověřování. Nakonec se zastavil přede mnou a trochu rozpačitě se zeptal, jestli si může zavolat z mého tlačítkového telefonu.
Změna tónu
Podala jsem mu ho beze slova. Chvíli si ho prohlížel, jako by držel muzeální exponát. Když pak hledal, jak se píše číslo, musela jsem se smát já. Připadal mi komický, jak si s tím neví rady. Nakonec se dovolal a vyřídil, co potřeboval. Potom mi mobil opatrně vrátil a jen tiše řekl, že by si asi měl pořídit náhradní.
Od té chvíle už se mému telefonu nesmál. Naopak, pár dní nato si koupil starší tlačítkový model jako zálohu. Prý kdyby se mu to stalo znovu. Byla jsem překvapená, že uznal, jak křehká jeho technika vlastně je.
Ticho místo notifikací
Od té doby máme doma zvláštní klid. Když spolu sedíme u stolu, občas mu zazvoní jeho nový chytrý mobil, ale často ho nechá ležet. Jednou řekl, že má rád, když si na chvíli odpočine od všech těch upozornění. Možná se mu v hlavě něco pohnulo, když zjistil, jak závislý byl na věcech, které se můžou během vteřiny rozbít.
A já? Pořád mám svůj starý telefon. Funguje, nezlobí, drží baterku několik dní a přežil i pár pádů. Když ho držím v ruce, připadám si klidná. A pokaždé, když ho syn zahlédne na stole, pousměje se, tentokrát už jinak než dřív.
