Článek
Jak to celé začalo
Seděla jsem u stolu s účtenkami a snažila se srovnat si domácí rozpočet. Syn se nade mnou naklonil a zeptal se, proč máme tak vysokou částku za popelnice. Odpověděla jsem mu, že to je prostě povinnost obce, takže to ani nijak neřeším. On ale vytáhl mobil a začal hledat informace. Během chvíle se ke mně otočil s dotazem, jestli si uvědomuji, že lidé v mém věku to mít zaplacené nemusí. Nevěřila jsem mu. Vždyť jsem to platila celý život, tak jak by mě teď mohli vynechat.
Ověření, které zabolelo
Nevěřila jsem jedné internetové stránce, tak jsem zavolala na úřad. Úřednice mi klidným hlasem potvrdila, že senioři jsou od poplatku osvobozeni. V tu chvíli mi zatrnulo. Nikdo mi to nikdy neřekl. Nikdy mi nepřišel dopis, ani drobná poznámka v obecním zpravodaji. A já poslušně každý rok zaplatila částku, která mi rozhodně nepřišla zanedbatelná.
Vzpomínky na zbytečně utracené peníze
Když jsem si zpětně sečetla, kolik mě to za všechny ty roky stálo, udělalo se mi těžko. Ne proto, že bych kvůli tomu neměla na živobytí, ale protože bych ty peníze mohla využít lépe. Mohla jsem si dopřát více výletů, mohla jsem si zaplatit masáž, na kterou se pořád chystám, nebo bych je mohla dát stranou pro nečekané situace. Místo toho odešly na něco, co jsem platit vůbec nemusela. Najednou jsem si připadala naivně, jako bych žila vedle informací, které byly přitom všem na očích.
Co následovalo
Syna to mrzelo skoro stejně jako mě. Ne proto, že bych udělala chybu, ale protože viděl, jak mě to zasáhlo. Pomohl mi vyplnit žádost a zařídit vše potřebné. Měla jsem pocit, jako bych napravovala něco, co mě už léta tížilo, i když jsem o tom neměla tušení. Když jsem pak poplatek na dalším vyúčtování neviděla, měla jsem chuť se smát i brečet zároveň.
Poslední myšlenka, která se mi honila hlavou
Když jsem večer zavírala šanon s vyúčtováním, napadlo mě, že nejhorší na tom není ta částka, ale to tiché přehlédnutí vlastních možností. Člověk si myslí, že má všechno pod kontrolou, a přitom mu mezi prsty utečou roky zbytečných plateb.
