Článek
Rozhodnutí naslepo
Dítěti je patnáct. Má si vybrat školu, která ovlivní dalších minimálně pět let jeho života, možná víc. Rodiče pomáhají, radí, tipují. Jenže tipují naslepo.
Nikdo předem neví, kolik lidí se letos přihlásí na konkrétní obor. Nikdo netuší, kde bude bodová hranice. Jeden rok se na gymnázium dostane každý druhý uchazeč, další rok každý pátý. Změnila se kvalita dětí? Ne. Změnil se počet přihlášek.
Takže rodič sedí večer u počítače a snaží se odhadnout, co je realistické a co ne. Dívá se na statistiky z minulých let, které ale nic nezaručují. Čte diskuze na internetu, kde se jiní rodiče stejně ztracení snaží najít nějaký vzorec. A nakonec stejně střílí od boku.
Jeden den, jeden pokus
Přijímací zkouška je jeden den. Pár hodin, které rozhodnou o všem. Dítě může být nemocné, nevyspalé, vystresované. Může mít špatný den. Stává se to dospělým, natož patnáctiletým.
Celý rok příprav, doučování, cvičné testy a pak přijde okamžik, kdy záleží jen na tom jednom výkonu. Známky ze základky? Ty nikoho nezajímají, nebo jen okrajově. Dlouhodobé výsledky, pracovitost, zájem o obor? Těžko měřitelné, takže se neměří.
Systém testuje schopnost podat výkon pod tlakem v konkrétní moment. To je užitečná vlastnost, ale rozhodně ne jediná, která by měla určovat vzdělávací cestu člověka.
Průmysl kolem přijímaček
Kolem přijímacích zkoušek vyrostl celý byznys. Přípravné kurzy, soukromí lektoři, cvičebnice, online platformy. Rodiče platí tisíce korun za to, aby jejich dítě mělo lepší šanci.
Jenže ne všichni rodiče si to můžou dovolit. A ne všichni rodiče vědí, jak se v tom systému orientovat. Dítě z rodiny, kde oba rodiče vystudovali vysokou školu, má automaticky výhodu. Ne proto, že by bylo chytřejší, ale proto, že jeho rodiče vědí, jak systém funguje a jak ho hrát.
Přijímačky tak neměří jen schopnosti dítěte. Měří i to, do jaké rodiny se narodilo. A to mi nepřipadá fér.
Co prožívají rodiče
O dětech se mluví hodně. O rodičích míň. Přitom pro ně je to období často horší než pro samotné uchazeče.
Dítě udělá zkoušku a čeká. Rodič čeká taky, ale navíc přemýšlí, co bude, když to nevyjde. Hledá záložní varianty. Počítá, jestli je reálné dojíždění do vedlejšího města. Řeší, jak dítěti vysvětlit případný neúspěch, aniž by ho to zlomilo.
A pak je tu ten pocit zodpovědnosti. Vybral jsem správnou školu? Neměli jsme mířit níž? Nebo naopak výš? Když to nevyjde, je to moje chyba?
Systém, který tahle dilemata vytváří, není systém navržený pro lidi. Je navržený pro čísla a tabulky.
Loterie pokračuje
Každý rok to samé. Jiné děti, jiní rodiče, stejná nejistota. Někdo vytáhne dobrý los, někdo špatný. A všichni mají pocit, že na tom něco není správně.
Protože na tom opravdu něco není správně. Vzdělávací systém by měl dětem otevírat dveře, ne je losovat do různých kategorií podle toho, jak se jim zadaří v jeden dubnový den.
Ale dokud se to nezmění, budeme dál hrát tu loterii. A doufat, že zrovna naše dítě vytáhne správný los.
Zdroje
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-komentar-sezona-vypjatych-nervu-je-zpet-reforma-prijimacek-zamrzla-v-pulce-297561
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-prehledne-prijimaci-zkousky-na-ss-a-viceleta-gymnazia-v-roce-2026-40559770
https://dipsy.gov.cz/prihlaska/intro
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/lhuta-pro-podavani-prihlasek-na-stredni-skoly-zacala-potrva-do-20-unora/r~aaa295c4ca7e644b30bf670729882594/
