Článek
Jeho životní filozofie
Tchána jsem poznala jako člověka, který má na všechno názor. O úřadech mluvil s opovržením, o lidech v zaměstnání jako o ovečkách. Vždycky zdůrazňoval, že podnikání je svoboda. Když se v rodině řešily odvody nebo nemocenská, mávl rukou a řekl, že on si to ohlídá sám.
Zároveň uměl udělat dojem. Měl hezké auto, rád zval na večeře, uměl mluvit o velkých plánech. Nikdy jsem neviděla, že by žil v nouzi. A když někdo zmínil, že by si měl platit sociální, reagoval podrážděně. Prý nebude krmit systém.
Dopis, který mu změnil náladu
Jednoho dne mi manžel řekl, že tchán přišel s papíry a chce si promluvit. Seděli jsme u nás v kuchyni a tchán před nás položil rozhodnutí o důchodu. Částka byla nízká. V jeho očích se střídala zlost a ponížení. Řekl, že je to výsměch a že po tom, co celý život makal, mu stát hodil drobné.
Manžel se ho zeptal, jaké měl odvody. Tchán se ošil a přiznal, že si to platil jen občas, když musel. Hlavně prý investoval do sebe. V té větě jsem slyšela stejnou pýchu jako dřív, jen teď už bez lesku. A pak přišlo to hlavní. Řekl, že budeme muset pomoct my.
Jak to zkusil podat
Nezačal prosbou. Začal tím, že rodina drží při sobě. Že on nám kdysi taky pomohl, když jsme zařizovali byt. Ano, dal nám pár věcí a jednou zaplatil nákup. Byla jsem mu tehdy vděčná. Ale nebyla to částka, která by nás zachránila. Byla to spíš gesta, která rád ukazoval.
Teď mluvil o tom, že potřebuje měsíčně určitou sumu, aby měl důstojný život. Ne na léky, ne na základní věci. Na důstojnost. Zmínil, že si zvykla na určitý standard a nechce se ho vzdát. V tu chvíli jsem si představila, jak bychom my utahovali opasky, aby on nemusel.
Proč mi to vadilo víc, než jsem čekala
Možná by mě tolik nerozhodilo, kdyby přiznal, že udělal chybu. Jenže on pořád hledal viníka venku. Systém, úřady, nespravedlnost. Nic o tom, že se roky rozhodoval, že to riskne. Já jsem celý život pracovala, platila, šetřila. Ne proto, že miluju stát, ale protože nechci být závislá na dětech.
Navíc jsme sami měli závazky. Splátky, opravy, běžný život. Nejsme bohatí. A já jsem si uvědomila, že kdybychom se jednou dostali do problémů my, tchán by nám nepomohl. Ne zlomyslně, spíš proto, že žije v představě, že každý se má postarat sám. Ta filozofie mu najednou neseděla, když šlo o něj.
Rozhovor s manželem za zavřenými dveřmi
Po jeho návštěvě jsme si s manželem sedli a mluvili dlouho do noci. Manžel měl v sobě rozpor. Na jednu stranu je to jeho táta. Na druhou stranu věděl, že tohle není nemoc ani neštěstí, ale důsledek rozhodnutí. Řekla jsem mu, že mu nechci bránit tátovi pomoct, ale že to musí být pomoc, která nás nezničí.
Navrhla jsem, že můžeme přispět jednorázově, když bude mít mimořádný výdaj, nebo že mu můžeme pomoct s plánem, jak vyjít. Třeba mu projít rozpočet, nastavit pravidelné platby, zjistit, na co má nárok. Ale trvalé měsíční kapesné pro člověka, který celý život odmítal zodpovědnost, to mi přišlo jako špatný nápad.
Když jsme mu to řekli
Tchán přišel znovu a čekal, že mu řekneme částku. Místo toho jsme mu nabídli konkrétní pomoc, ale ne pravidelný příspěvek. Řekli jsme mu, že mu pomůžeme zorientovat se v dávkách, že mu můžeme občas koupit nákup, když bude nejhůř, ale že mu nebudeme doplňovat životní úroveň.
Naštval se. Řekl, že jsme nevděční a že rodina dnes nic neznamená. Pak ještě dodal, že kdyby věděl, jak to dopadne, choval by se jinak. V té větě byla poprvé stopa lítosti. Jenže hned ji přebil výčitkou. Odešel uražený.
Od té doby je mezi námi napětí. Manžel mu občas zavolá, ale rozhovory jsou krátké. Tchán sem tam pošle zprávu, že už nemá ani na jídlo. Většinou to přijde ve chvíli, kdy vidíme na sociálních sítích fotku z restaurace. Já už na ty hry nereaguju.
