Tchán si objednal uklízečku. Když zjistil, kolik si bere na hodinu, vyhodil ji, než začala uklízet

Tchán žije sám už pár let. Po smrti tchyně se jeho dům změnil v malé skladiště všeho možného. Když jsem tam byla naposledy, musela jsem si nejdřív odhrnout noviny z roku 2018, abych si vůbec měla kam sednout. Neustále si stěžoval, že už na všechno nestačí, že ho bolí záda a že by potřeboval pomoct. Když jsem mu navrhla, že mu najdu uklízečku, byl nadšený.

Dlouho jsem hledala někoho spolehlivého, až jsem objevila paní, kterou doporučovala sousedka. Prý pečlivá, rychlá a hlavně slušná. Zavolala jsem jí, domluvila termín a oznámila tchánovi, že v úterý dopoledne přijde. Byl rád, i když jsem cítila, že o penězích se mu mluví nerado.

V úterý ráno jsem přijela taky, abych všechno dohlédla. Paní uklízečka dorazila přesně, přinesla si vlastní hadry i prostředky. Všechno působilo profesionálně. Tchán se tvářil spokojeně, dokud se jí nezeptal, kolik si účtuje.

„Dvě stě padesát korun na hodinu,“ odpověděla klidně.

V tu chvíli ztuhl. Na okamžik jsem myslela, že to přejde smíchem. Nepřešlo. Zrudl, postavil se a zvedl ruce do vzduchu, jako by ho někdo obíral o poslední úspory.

„Dvě stě padesát? Za co proboha? Vždyť já jsem dřív dělal za třicet korun na hodinu a byl jsem rád,“ rozkřikl se. Paní se snažila zachovat klid, vysvětlovala mu, že má vlastní vybavení a že v ceně je i doprava. Jenže to bylo marné.

Tchán začal nadávat na dnešní svět, na drahotu, na lidi, co si prý myslí, že peníze rostou na stromech. Já jsem se pokoušela situaci zachránit, ale on ji přerušil a řekl, že si uklidí sám. Paní si v tichosti sbalila věci a odešla. Nezdržela se tam ani pět minut.

Když jsem se ho pak snažila přesvědčit, že to přehnal, tvrdil, že žádná ženská mu nebude diktovat, kolik má platit. Nabídla jsem, že jí zaplatím sama, ale to ho urazilo ještě víc. Nakonec mi oznámil, že nikoho cizího do domu nepustí.

O týden později jsem mu přinesla oběd a dům vypadal stejně. Na stole zaschlé skvrny, v rohu pavouk a na poličce vrstva prachu. Tchán seděl v křesle, koukal do televize a dělal, že si ničeho nevšiml.

O pár dní později mi volala ta paní uklízečka. Ptala se, jestli má ještě smysl zkoušet to znovu. Musela jsem jí s rozpaky říct, že ne. Bylo mi trapně. A když jsem večer přemýšlela nad tím, co se stalo, došlo mi, že tchánův dům zůstane stejně zaprášený, dokud se nezmění něco v jeho hlavě.

A možná právě to byl ten největší nepořádek, který se tam usadil.