Článek
Od pěstební dělnice ke kadeřnici
Moje tchyně začínala jako pěstební dělnice v lese. Byla zvyklá na těžkou práci, v zimě i v létě. Dvacet let se oháněla lopatou, sázela stromky a nikdy si nestěžovala. Po roce 2000 ale přišla změna. Lesní závody skončily a ona si otevřela malé kadeřnictví na IČO.
Ve městě ji znala spousta lidí, měla stálé zákaznice a salon vedla poctivě. Všechno dělala sama, účty, nákupy, barvy, střihy.Vždy si držela zálohy co nejníž, protože chtěla mít víc peněz na živobytí. Nikdy neřešila, co to udělá s důchodem.
Nepříjemné zjištění
Letos jí přišel výměr. Seděla u stolu, rozložila papíry a nevěřila vlastním očím. Po pětačtyřiceti letech práce jí stát přiznal důchod 13 000 korun měsíčně. Zavolala mi, a když jsem k ní přišla, jen kroutila hlavou. Po tolika letech dřiny, kdy nepoznala dovolenou ani nemocenskou, má sotva na nájem a léky.
Na úřadě jí vysvětlili, že se důchod odvíjí od odvodů. Že jako OSVČ platila málo, a proto se jí teď počítá minimální vyměřovací základ. Jenže kdo tohle člověku řekne, když je mu čtyřicet a honí se, aby zaplatil nájem a elektřinu?
Pomoc z rodiny
Večer jsme to řešili s manželem. Bylo jasné, že s třinácti tisíci měsíčně sama nevyjde. Nejdřív odmítala naši pomoc, prý si poradí. Jenže když přišly první složenky, uznala, že to nepůjde. Teď jí každý měsíc posíláme pár tisíc navíc, aby měla klid. Zkusili jsme i příspěvek na bydlení, ale papírování ji úplně odrovnalo.
Nikdy jsem ji neviděla tak zlomenou. Celý život věřila, že poctivá práce se vyplatí. Že když člověk maká a nebere dávky, má právo na klidný důchod. Jenže realita je jiná.
Hořká pravda
Dnes už o tom moc nemluví. Kadeřnictví prodala, doma má všechno srovnané, šetří na všem. Když si občas povzdechne, že mohla radši platit víc, víme oba, že to říká jen napůl vážně. Tehdy by prostě víc platit nemohla.
Když se na ni dívám, uvědomuju si, jak tenká je hranice mezi poctivým životem a chudobou. Člověk může celý život vstávat v šest a makat, a přesto skončit s třinácti tisíci, které mu sotva pokryjí základní potřeby.
