Článek
Jak to celé oznámila
Když nám to řekla, byla plná energie. Mluvila rychle, nadšeně a s jistotou, že dělá správnou věc. Tvrdila, že už má dost rutiny, ranního vstávání a pocitu, že žije jen pro práci. Úspory podle ní bohatě stačily, vždyť přece neutrácí za nic zbytečného. Bylo vidět, že o tom rozhodnutí přemýšlela hlavně emocionálně. Jakékoli pochybnosti brala jako zbytečný pesimismus.
První dny, kdy všechno vypadalo růžově
Zpočátku mi skoro přišlo, že jí mám co závidět. Vstávala, kdy chtěla, chodila si sednout na kávu, vyprávěla o klidu a pohodě. Každý den si našla něco malého, čím si udělala radost. Nové oblečení, obědy venku, drobnosti do bytu. Tvrdila, že si to po letech práce zaslouží. Já to sledoval zvenčí a říkal si, že tenhle styl života má jednu slabinu. Nikdy nekontrolovala, kolik ji to stojí.
Když se začaly ztrácet peníze
Zlom přišel nenápadně. Najednou už nemluvila o svobodě tak často. Spíš si stěžovala, že je všechno drahé a že peníze mizí rychleji, než čekala. Začala se víc ptát, kolik co stojí, a některé věci si rozmyslela. Bylo vidět, že se snaží sama sebe uklidnit. Stále opakovala, že práce si ji zase najde sama, až bude chtít. Jenže ten klid v jejím hlase byl pryč.
Okamžik, kdy si to spočítala
Jedno odpoledne seděla tiše a koukala do mobilu. Bylo jasné, že počítá. Už nemluvila, jen přejížděla prstem po obrazovce. Pak řekla, že asi udělala chybu. Úspory byly pryč. Ne skoro pryč, ale opravdu pryč. Ten moment byl zvláštní, žádná hysterie, spíš prázdno. Jako když člověk narazí do zdi, o které si myslel, že tam není.
Náhlý návrat do reality
Během pár dnů se všechno otočilo. Začala rozesílat životopisy, obvolávat známé a řešit, kde by ji vzali. Už nešlo o ideální práci, ale o jakoukoli jistotu. Svoboda, o které tak mluvila, se změnila v luxus, který si nemůže dovolit. Najednou byla vděčná za každou odpověď. Ten kontrast byl silný, ještě nedávno mluvila o novém životě, teď chtěla hlavně stabilitu.
Co mi zůstalo v hlavě
Když nastoupila zpátky do práce, byla jiná. Klidnější, opatrnější a mnohem méně jistá ve svých prohlášeních. Už nemluvila o tom, že práce je nepřítel. Spíš o tom, že bez ní člověk rychle ztratí půdu pod nohama. A mně z toho zůstalo hlavně ticho mezi slovy, ve kterém bylo slyšet, jak snadno se sny rozpadnou, když se opřou jen o pocit a ne o realitu.
