Článek
Jak začalo přehnané obdarovávání
Od chvíle, kdy se narodilo naše první dítě, přicházela s dárky, o které jsme nestáli. Každá návštěva znamenala další obří krabici. S partnerem jsme ji několikrát poprosili, ať kupuje drobnosti, protože děti si věcí nevážily a náš byt praskal ve švech. Nešlo nám o šetření, ale o klid. Tchyně to ale brala jako útok a opakovala, že má právo dětem dopřát vše, co sama nemohla.
Marná snaha domluvit se
Když dorazila s další hromadou hraček, řekla jsem jí přímo, že to musíme zastavit. Odpověděla, že jsem nevděčná a že dětem ubližuji. Byla jsem zaskočená, protože jsem se snažila mluvit mírně a vysvětlit, že takhle dál fungovat nemůžeme. Místo porozumění se mezi námi napětí ještě zhoršilo. Po pár týdnech přestala jezdit a začala komunikovat jen s partnerem.
Obrat, který jsem nečekala
Jednou od partnera přišla zpráva, že jeho matka převedla většinu úspor na svého nového přítele. Prý už nechce, aby se její peníze dostaly k lidem, kteří jí neváží. Byli jsme v šoku, protože nikdo z nás o dědictví nemluvil. Nešlo nám o peníze, jen o zdravé vztahy. Partner se s ní snažil promluvit, ale odmítla se bavit. Tvrdila, že jsme ji ponížili tím, že nesměla dětem kupovat, co chtěla.
Co následovalo
Když si děti všimly, že se od ní najednou nic nepřináší, snažila jsem se jim vysvětlit, že dárky nejsou důkazem lásky. Tchyně si však vytvořila vlastní verzi příběhu a rozšířila ji po celé rodině. Najednou jsme byli ti, kteří jí zakazují radost a hroutí se kvůli dědictví. Přestala chodit na rodinné oslavy a posílala pouze krátké vzkazy bez emocí.
Tiché smíření
Časem jsem pochopila, že jsem čekala něco, co ona dát neuměla. Hranice brala jako odmítnutí, ne jako snahu o normální fungování. Když jsem se s tím smířila, napětí opadlo. Ne proto, že by se něco vyřešilo, ale protože jsem přestala doufat v to, co nikdy nebylo skutečné.
