Článek
Jak to začalo
Stalo se to na Vánoce. Byly jsme v kuchyni, ona a já, zatímco muži koukali v obýváku na televizi a děti si hrály v pokoji. Normální vánoční odpoledne, nic zvláštního.
Umývala jsem nádobí, ona utírala. Dvacet let to děláme takhle, já myju, ona utírá. Nikdy jsme se o tom nedomlouvaly. Prostě to tak je.
Pak položila utěrku a řekla: „Hano, už je to dvacet let. Mohly bychom si tykat, ne? Říkej mi Mařenko.“
Stála jsem s rukama v rukavicích, po lokty v pěně, a nevěděla, co říct.
„Jasně,“ řekla jsem. „Děkuju… Mařenko.“
Vyšlo to ze mě divně. Strojeně. Jako když dítě poprvé řekne sprosté slovo, ví, jak zní, ale neví, jak ho použít.
Ona se usmála a vrátila se k utírání. Jako by se nic nestalo.
Ale stalo.
Dvacet let vykání
Dvacet let jsem jí říkala „paní Nová“. Někdy „mami“, když jsme byli všichni pohromadě a znělo by divně říkat paní. Ale přímo oslovit ji jménem? Nikdy.
Vždycky jsem to obcházela. „Podáte mi…?“ „Mohla byste…?“ „Nechcete ještě…?“ Věty bez oslovení. Věty, které začínají a končí, aniž by člověk musel vyslovit jméno.
Ani jsem si to neuvědomovala. Až teď, když to můžu říct, zjišťuju, že neumím.
Mařenko. Čtyři slabiky. Ma-řen-ko. Tisíckrát jsem to slyšela – od jejího muže, od syna, od vnuků. Ale ze svých úst? Nikdy.
První týden
Po Vánocích jsem zkoušela. Doma, sama, před zrcadlem.
„Mařenko, podala byste mi sůl.“
Ne. Podala bys. Tykáme si.
„Mařenko, podala bys mi sůl.“
Znělo to falešně. Jako bych četla z papíru. Jako bych hrála roli, která mi nesedí.
Manželovi jsem to neřekla. Připadalo mi to trapné. Čtyřicet pět let a neumím vyslovit jméno své tchyně.
Návštěva v lednu
Přijeli k nám na oběd. Vařila jsem svíčkovou, její recept, ten mi dala před lety, ještě když jsme si vykaly.
Potřebovala jsem, aby mi podala mísu. Stála u linky, já u sporáku. Metr mezi námi.
„Mohla bys…“ začala jsem.
Zarazila jsem se. Mohla bys. Bez jména. Zase.
„…mi podat tu mísu?“
Podala. Nic neřekla. Možná si nevšimla. Možná si všimla a nic neřekla.
Celý oběd jsem ji neoslovila. Ani jednou. Mluvila jsem k ní, ale ne na ni. Je v tom rozdíl.
Co mi nejde přes rty
Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela.
Proč to nejde? Je to jen jméno. Slovo. Kombinace hlásek.
Ale není. Je to dvacet let odstupu. Dvacet let „paní Nová“. Dvacet let zdvořilého vykání, které drželo hranici mezi námi.
Ta hranice tam pořád je. Nezmizela tím, že mi nabídla tykání. Jen se stala neviditelnou.
A já nevím, jak ji překročit.
Manžel
Řekla jsem mu to nakonec. Jednou v noci, ve tmě, když člověk řekne věci, které by za dne neřekl.
„Neumím tvojí mámě říkat Mařenko.“
Chvíli mlčel.
„Proč ne?“
„Nevím. Nejde mi to.“
„Tak jí říkej mami. Jako dřív.“
„To není tykání. To je obcházení.“
Zase mlčel. Pak řekl: „Ona by to asi pochopila. Máma není typ, co by se urazil.“
Možná ne. Možná by pochopila. Ale já bych věděla. Že to neumím. Že po dvaceti letech pořád stojím přede dveřmi a bojím se zaklepat.
Únor
Volala mi k svátku. Sama od sebe, ráno, než jsem čekala, že někdo zavolá.
„Hani, všechno nejlepší.“
Hani. S „i“ na konci. Měkce, přátelsky.
„Děkuju,“ řekla jsem. „To je milé… že voláš.“
Že voláš. Bez jména. Pořád bez jména.
Povídaly jsme chvíli o ničem. O počasí, o dětech, o tom, že má nový recept na buchty. Normální hovor.
Položila jsem telefon a uvědomila si, že jsem ji za deset minut neoslovila ani jednou.
Proč to nejde
Přemýšlela jsem o tom dlouho. Proč některá jména jdou a jiná ne. Kamarádkám říkám jménem bez problému. Sousedce, prodavačce, doktorce. Cizím lidem snáz než vlastní tchyni.
Možná je to o blízkosti. Čím bližší člověk, tím těžší je to říct. Protože to něco znamená. Protože to není jen slovo.
Říct „Mařenko“ znamená přijmout, že jsme si blízké. Že jsme rodina. Že těch dvacet let něco změnilo.
A já nevím, jestli změnilo. Nevím, co jsme. Snacha a tchyně. Dvě ženy, co milují stejného muže – jednoho jako syna, druhou jako manžela. Dvě ženy, co spolu tráví Vánoce a svátky a občas odpoledne.
Ale kamarádky? Přítelkyně? Blízké?
To nevím.
